Uprchlickou vlnu a její nešťastné řešení si dnes a denně berou média, někteří politici i nespokojení občané na paškál. Jako za krizi v manželství může málokdy jen jedna strana a její příčiny bývají mnohem různorodější, než se zdá na první pohled, tak i zásadní události jako migrační krizi nelze vměstnat do jednoduchých šablon. Kritici Evropské unie však neváhají složitost celé věci zneužít a tvrdí, že existuje jediný viník. Řada z nich má navíc pocit, že nejvíce politických bodů získá tím, že za viníka všeho označí Německo anebo přímo kancléřku Angelu Merkelovou.
Paradoxně se Německo stalo fackovacím panákem domácích kritiků EU v době, kdy jsou naše vzájemné vztahy nejharmoničtější a nejbohatší v dějinách. Pro středoevropskou zemi s jednoznačně proevropským směřováním je spolupráce s Německem naprosto klíčová a přirozená. Náš vztah se vyvíjel – v 90. letech byl opatrný a současně plný očekávání. Po letech tvrdé diplomatické práce jsme podepsali česko-německou deklaraci, jejímž hlavním cílem bylo vypořádat se s historickými traumaty, uzavřít debatu o nárocích z minulosti a připravit se na budoucí spolupráci. I tenkrát se objevilo mnoho křiklounů, kteří vyjednávání s Němci i podpis unikátní deklarace kritizovali coby nemístné nadbíhání zemi, s níž máme neblahé historické zkušenosti, a předpovídali, že se v zásadě jedná o otevření dveří sudetským Němcům k restituci jejich majetků. Jak moc byly tyto obavy mylné, všichni víme. Dnes jsme o dvacet let dál, jsme partnery v mezinárodních organizacích, naše spolupráce je intenzivní jako nikdy dříve a jednoznačně v ní převažují témata společného zájmu.
Chceme být architektem, nebo bourat a ničit?
Jakkoliv teď rozzlobím řadu čtenářů, nebojím se říct, že my Německo potřebujeme. Jsme partnerem země, která je motorem evropské integrace, a úzká spolupráce s ní nám umožňuje být blízko klíčovým rozhodnutím. Stejně tak ale platí, že Německo potřebuje nás. Dokazuje to i návštěva německé kancléřky v Praze ještě před summitem V4 ve Varšavě. ČR je pro Němce důležitým partnerem v dynamickém středoevropském prostoru a je jen na nás, jestli chceme hrát roli středoevropského architekta, nebo země, která bourá a ničí.
Naše vztahy jsou důležité pro celou Evropu. Důvod je jednoduchý: současná spolupráce České republiky jako menšího členského státu a Německa jako toho velkého je důkazem a současně testem vnitřní soudržnosti celé EU. Ušli jsme k nim spletitou cestu. Přenesli jsme se přes křivdy a zničené osudy tisíců Čechů i Němců. Dokonale to vystihl prezident Václav Havel, když řekl, že: „Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí.“ Česko-německý příběh dává naději a ukazuje, jakým směrem by se nyní Evropa měla ubírat ve své reformě. Evropa byměla stát především na vzájemné důvěře. Přesně na takové důvěře, jakou jsme společně s Němci dokázali vybudovat v našich vztazích. Musí ale stát i na důvěře občanů v myšlenku evropské spolupráce. To je to nejdůležitější, co jsme v posledních letech začali ztrácet. Inspirujme Evropu česko-německým příběhem, který stojí na otevřenosti ke spolupráci, snaze o porozumění a na odpuštění, nikoli na zapomnění a ignoraci. Primitivní a zjednodušující obviňování, kterých jsme v současnosti svědky v případě Německa, jsou ukázkou malého sebevědomí těch z nás, kteří chtějí pro krátkodobý politický zisk obětovat naši budoucnost.
psáno pro Lidové noviny
