Jízdou po dálnici na jih Čech budete šetřit na penzi

Okamžité škrtnutí podpory stavebního spoření, přilákání více soukromých peněz na státní investice a totální zveřejňování veřejných tendrů. Tak zní z finančního sektoru rady proti plýtvání státními penězi, které dává bývalý náměstek ministra financí Tomáš Prouza, dnes spolumajitel poradenské firmy Partners.

* Na čem stát ve finanční branži nejzbytečněji prodělává?
Jednoznačně na stavebním spoření. To je věc, která už se dávno přežila a nemá s podporou bydlení nic společného. Stát bez jakéhokoliv promyšleného cíle podporuje spoření na cokoliv, takže za miliardy nezískává žádnou protihodnotu. Podpora by se proto měla rychle zrušit, aby doběhly započaté cykly, ale už se nevytvářely nové závazky na další miliardy.

* Lze podporu omezit či zastavit na staré smlouvy?
O to nemá smysl se pokoušet, zpětné rušení by bylo v rozporu se zákony. Staré smlouvy se prostě musí nechat doběhnout, pokud bude stát chtít podporu zrušit, musí to udělat rychle. Jinak spořitelny opět navýší počty klientů a závazky státu porostou.

* Kde peníze státu dále utíkají?
Hlavně nesystémovostí. Stát si nikdy neurčil priority, co opravdu chce podporovat, a co ne. Vyplácí tak něco, co se kdysi prosadilo. A vůbec neví, kolik na všechny podpory vlastně vynakládá. Ještě si umí spočítat podporu stavebního spoření a penzijního připojištění, ale nemá přesně vyčíslené náklady spojené s daňovými odpočty na penzijní připojištění, životní pojištění nebo na hypotéky.

* Co je špatně na podpoře penzijního připojištění?
Při dnešním nastavení je to vyhazování státních peněz. Stát sice skrze podpory a úlevy mladým říká, aby si spořili na penze, ale peníze jim v sešněrovaných penzijních fondech nic nevydělají, takže se v 65 letech zase opřou o stát. Dnešní penzijní připojištění se vyplatí tak lidem ve věku po 40 letech. Stát by měl začít s podporou třeba fondů životního cyklu (podle věku klienta investují zpočátku více rizikově do akcií, před jeho důchodem jsou konzervativnější, pozn. red.), které mladým na zajištění penze smysluplně vydělají.

* Jakmile řeknete fond, tak budete napaden, že ho buď chcete prodávat, nebo ho správce vytuneluje.
Přesto si myslím, že je to správné. A nemusí zůstat jen u penzijních fondů. Řada zemí vytvořila fondy na dopravní infrastrukturu, do nichž investují třeba penzijní fondy či pojišťovny, někdy i lidé. Například v Chile jedete po dálnici, kde vám na billboardech sdělují, že si tím právě spoříte na penzi. U nás by to mohla být klidně kampaň typu: „Jezdíte rádi do jižních Čech? Kupte si metr dálnice a spořte si tak na penzi.“ Pro lidi by to bylo mnohem pochopitelnější než běžné státní dluhopisy, navíc by ze svých úspor neplatili státní dluh, ale něco hmatatelného. Jakmile do systému pustíte soukromé peníze, můžete si jako stát snížit výdaje. U financování infrastruktury tipuji, že takových 40 miliard můžete obratem uspořit.

* Pokud bychom nechtěli platit mýto na soukromých dálnicích, tak je to spíše o způsobu financování a stát by proinvestované peníze stejně musel nakonec zaplatit. Problém je spíš v rozkrádání státních zakázek, ne?
Ano, ale stát to platí vždy, ať už úroky z vyššího státního dluhu nebo koncesními platbami. A v dnešní situaci českého rozpočtu je důležité hledat cesty, jak snížit výdaje v následujících pěti letech. Cesta přes fondy má navíc velkou výhodu v tom, že jde o kontrolovaný produkt, a to jak ze strany ČNB, tak investorů, kterým by se asi uplácení z jejich peněz nelíbilo. Stát může navíc investice do infrastrukturních fondů podpořit třeba tak, že dá penzijním fondům povinnost do nich ukládat část svých portfolií. Podobně polské penzijní fondy musí investovat na varšavské burze a výsledkem je nejlépe fungující burza v regionu. S korupcí při veřejných zakázkách se dá mnohem lépe bojovat tak, že se maximum věcí zveřejní a na vysoutěžených podmínkách pak bude stát skutečně trvat.

Vyšlo dne 8. února 2010 v Mladé frontě Dnes.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

A co za to, pane ministře?

Ministr financí opakovaně slibuje, že bude "působit" na banky a přesvědčovat je, aby více půjčovaly českým podnikům. Banky už ale nejsou státní a opakování bankovního socialismu tak naštěstí nehrozí. Na jednoduchou otázku "Co za to, pane ministře" ale ministr financí odpověď nemá.

Je samozřejmě pravda, že banky v posledních měsících půjčovaly podnikům výrazně méně, ale to se děje při poklesu ekonomiky vždy a všude. Navíc se stačí podívat do okolních zemí a uvidíme, že české banky postupovaly ještě mírně a pokud to jen trochu šlo, zkoušely udržet úvěrované podniky naživu pomocí různých úprav a prodloužení poskytnutých úvěrů. Je také potřeba uvědomit si, že rizikovou politiku bank na českém trhu řídí spíše mateřské banky, sledující situaci celé bankovní skupiny. České managementy tak mají v řadě případů svázané ruce a musí se pohybovat v mantinelech, které jim stanoví jejich matky.

Navíc není přesné říkat, že banky přestaly půjčovat. Ano, objem úvěrů podnikům se snížil, ale změnila se pouze pravidla posuzování úvěrů a podniky dnes zažívají to, čemu čelili před rokem klienti, kteří chtěli získat 100% hypotéku na nákup nemovitosti. Musí se podrobit mnohem přísnějšímu posuzování a musí být schopni odpovídat na otázky.

Ani na jedno nebyla bohužel řada firem zvyklá, zejména v letech ekonomického růstu a dobrých hospodářských výsledků. Dnes ale musí podniky umět odpovídat na otázky týkající se poklesu tržeb, omezení poptávky a účinnosti restrukturalizačních opatření. A pokud v tom nemají jasno samy podniky, je pochopitelné, že nepřesvědčí ani banky.

Malé podniky jsou na tom samozřejmě hůře, protože jakýkoliv drobný výkyv je pro ně mnohem nebezpečnější než pro velký podnik, který již má na seznamu věřitelů většinu bank na českém trhu. A právě malým podnikům by ministr financí mohl účinně pomoci, pokud by opravdu chtěl, aby se úvěrovalo více. Často totiž úvěr nedostanou, protože neví, jak o něj žádat, jak připravit a prezentovat přesvědčivý byznysplán. Vzdělávací program, který malým podnikům ukáže, jak žádat o úvěry – a jak je rozumně používat – by byl mnohem účinnější než schůzky s bankéři. Banky totiž půjčovat chtějí – ale podniky se musí naučit reagovat na změněné požadavky a pomoc ze strany státu by jistě přivítaly. Pokud stát pomůže malým podnikům lépe se orientovat v oblasti úvěrů a lépe pracovat se svými plány, mohl by přijít čas i na posílení Českomoravské záruční a rozvojové banky. Rozhodně to ale nemůže být první krok.

Velké podniky navíc mají k dispozici jinou cestu, jak přísnější podmínky bank obejít – korporátní dluhopisy. Je až s podivem, jak málo podniků je schopno své dluhopisy na trhu nabídnout. Pro oživení českého kapitálového trhu by přitom tyto emise byly zajímavé. Jen je škoda, že šéf pražské burzy zrovna válčí s ministrem financí kvůli dluhopisům pro občany. Spolupráce na podpoře využití kapitálového trhu pro financování zajímavých českých podniků by dávala větší smysl.

Pokud tedy chce ministr financí pomoci českým podnikům, pro ty menší by měl přemýšlet spíše nad vzděláváním a pomoci při prezentaci svých plánů a ty větší podpořit v hledání alternativního financování. Návrat do dob, kdy banky půjčovaly téměř každému a často provozními úvěry nahrazovaly chybějící kapitál firem, totiž reálný není. A to nejen proto, že ministr nemá bankám co nabídnout.

Psáno pro Hospodářské noviny.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Šťouch, který lidi odradí od úroku 127 %

V letech 2004-2006 usiloval coby náměstek ministra financí o zprůhlednění poplatků bank. Dnes Tomáš Prouza říká: Politici bohužel končí u teze "dáme lidem hodně informací".

* LN Kdybyste mohl, uzákonil byste zveřejňování nějakých údajů, které by lidem pomohly orientovat se v půjčkách?
Dnes si myslím, že pro stát je možná ještě důležitější vymyslet pro informace rozumný formát. Abych to vysvětlil na příkladu: Od roku 2002 se u úvěrů uvádí RPSN (roční procentní sazba nákladů, zahrnující všechny platby v souvislosti s úvěrem). Na pohled stát schválil něco geniálního - lidé budou vědět, kolik úvěr doopravdy stojí. Jenže jen tak asi půl procenta ví, co to znamená a jak to využít.

* LN Jak to víte?
Dělali jsme k tomu na ministerstvu financí průzkumy, sezení v různých focus group. Pocitově lidé tušili, že RPSN je nějaká cena, byť nevěděli přesně jaká. Ale když jsme se ptali, podle čeho by se rozhodovali, drtivá většina - asi 80 procent - podle výše měsíční splátky. Zůstanou u úvahy, zda by si ji z výplaty mohli dovolit. Asi osm procent lidí si zkusilo spočítat, kolik za tu půjčku zaplatí celkem, tedy že si vynásobili splátku počtem měsíců. A zhruba půl procenta se dívá na RPSN. Takže i velké banky inzerují: „Máme pro vás úvěr 50 000 již za 999 korun!“

* LN Co by je od drahé půjčky odradilo?
To jsme také testovali. Byli ochotni klidně zaplatit navrch úrok 127 %, pokud byla pro ně měsíční splátka skousnutelná. Jedině když jsme za ně provedli celý výpočet a ukázali jim celkovou sumu, dokázalo je to zastavit. Přece jen: když člověk vidí, že si půjčí 10 000 a zaplatí 22 700...

* LN Napadá vás nějaké „pošťouchnutí“, které by pomohlo k lepší orientaci?
Kdyby u každého úvěru existovala přehledná informace na stránce A4: jaká má tento produkt rizika, pokud se nesplácí...

* LN Existuje to někde?
Mají to Angličané, u některých produktů Američané, výborně to umějí Irové. Ale také to funguje u českých podílových fondů. Dostanete padesátistránkový prospekt, ale v něm i jednoduchou zprávu, že tento fond je pro krátkodobé investice a na stupnici rizika od jedné do pěti je na jedničce.

* LN Kdo to vymyslel?
Je to samoregulační opatření Asociace pro kapitálový trh (AKAT). Členové se dohodli, jak budou fondy škatulkovat, jaké informace budou poskytovat a že budou používat stejná slova. Srovnejte si oproti tomu ceníky bank: stejná věc se může ve třech bankách nazývat třemi různými jmény. Spousta politiků řekne „dáme lidem hodně informací“ - a u toho bohužel skončí. Jenže hodně informací je na houby, pokud se v nich lidé neumějí orientovat.

* LN Když se zpětně díváte na svou někdejší práci na ministerstvu financí, co byste si s dnešní zkušeností poradil?
Mnohem víc bych vysvětloval. Jenže ministerstvo bylo zpočátku strašně slabé. Banky a pojišťovny čekaly, že jim půjde na ruku, v penzijním pojištění vládl šéf asociace fondů Jiří Rusnok. Dělalo se, co Jiří řekl. A jak nám to bylo nepříjemné, tak jsme možná šli až do druhého extrému. Nejdřív jsme říkali „tohle chceme“ a pak teprve hledali, jak k tomu dojít. Z dnešního pohledu by bylo rozumnější déle vyjednávat a vysvětlovat. Ale taky nás tlačilo vědomí, že se blíží volby 2006 a s volbami spousta věcí padá do koše, začíná se pak znovu.

* LN Máte pocit, že jste tehdy prosadil nějakou důležitou změnu?
Nejdůležitější bylo prosadit sjednocení dohledu v ČNB. Jinak... Vzpomínám si, jak jsme v roce 2005 říkali, že by měl existovat jednoduchý převod účtu z banky do banky. Dnes to funguje: v bance podepíšete papír a ona vám zruší účet ve staré, převede všechny trvalé příkazy k sobě. Ale tehdy na nás všichni koukali jak na idioty.

Tomáš Prouza (36) začínal jako ekonomický novinář, vytvořil server Penize.cz. Po odchodu z ministerstva spoluzakládal firmu Partners, kde je ředitelem pro rozvoj a péči o klienty.

Rozhovor pro Lidové noviny

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Mýty o českém schodku

Státní rozpočet je věc, opředená mnoha mýty, od své velikosti až po to, že nás k řešení problémů donutí zahraniční investoři. Realita je ale trochu jiná.

Mýtus první – schodek loňského rozpočtu dosáhl 192 miliard korun. To číslo se sice zdá obrovské a je pravdou, že je to největší schodek České republiky v její historii. Ale skutečná díra českých veřejných financí za minulý rok je minimálně o třetinu vyšší. K oněm 192 "státním" miliardám je totiž potřeba připočíst další dluhy, za které stát ručí a které bude muset nějak zaplatit. Vedle rozpočtových rezerv, které si ministerstva schovala na horší časy, státní díru prohlubují i ztráty samospráv nebo zdravotních pojišťoven. Jenže 192 miliard zní o něco lépe než 262 miliard, které bude český schodek veřejných financí činit v jediné relevantní metodice, evropské ESA95.

Mýtus druhý – rozpočty se tvoří na základě platné legislativy. Tento argument zazníval velmi často při obhajobě absolutně nerealistického rozpočtu na rok 2009. Jenže rozpočet vedle platné legislativy ovlivňují především predikce makroekonomického vývoje a odhady výběru daní. Stejně tak je pouze na vládě, jak nastaví v řadě oblastí výdaje. Celý vzdušný zámek, zvaný státní rozpočet 2009, tak nebyl nic jiného než neochota přiznat si, co přichází. Pokud tehdejší vláda v něčem selhala, byla to právě neschopnost a neochota říct nahlas politicky nepohodlnou pravdu, která by znamenala nutnost vzdát se některých politických fetišů typu rovné daně.

Mýtus třetí – za všechno může krize. Samozřejmě nikdo nezpochybňuje, že ekonomický propad ekonomiky měl negativní vliv na výběr daní i pojištění a na nezaměstnanost. Jenže všechny to neuvěřitelně dlouho nechávalo klidnými. Zatímco podniky i finanční instituce využily krizi jako výmluvu pro přijetí nepopulárních opatření a prosazení nepříjemných úspor, politici i vrcholoví úředníci krizi používají jako výmluvu, proč nedělat nic nepopulárního. Jsme na tom špatně, propadají se nám příjmy a rostou sociální výdaje? Zatímco odpovědný manažer by v tu chvíli hledal každou možnost úspor, čeští politici nejsou ochotni obětovat jedinou korunu státních výdajů ani zvýšit daně. Stejně tak nikdo příliš neřeší efektivitu výběru daní a pojistného. Například u daně z příjmu právnických osob došlo k poklesu o 34,5 %, výběr pojistného na sociální zabezpečení klesl o 9,7 %. Opravdu musel být ten pokles tak výrazný, pokud by stát uměl vybírat daně efektivně – a ideálně všechny na jednom místě? Opravdu musel poskytnout tolik výjimek a odkladů?

Mýtus čtvrtý – ke změnám nás donutí svět. Často se říká, že změny nastanou, až investoři přestanou financovat český dluh. Jenže tahle situace je – bohužel – příliš daleko. V příštích dvou letech na tom budeme pořád ještě lépe než sousední země, do značné míry díky tomu, jak nás zachraňuje Německo. I tlak EU bohužel nebude nijak silný, protože nejsme tak problematičtí jako Řecko či Pobaltí. A že dlouhodobě z České republiky děláme naší neschopností problémy řešit nedůvěryhodnou zemi? To přece voliči na rozdíl od navýšení důchodů a sociálních dávek nevnímají.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Banky: Hlavní nápor nás teprve čeká

Jak se daří českým bankám v době, kdy blbou náladu střídají vlny optimismu? Zeptali jsme se viceguvernéra ČNB Miroslava Singera a ředitele pro péči o klienty Partners Tomáše Prouzy.

V nejisté době patrně mnohem větší počet lidí ukládá peníze do méně rizikových produktů. Jaký má toto chování vliv na českou ekonomiku?
MS: Nepříliš velký, hlavním zdrojem financování jsou banky, a těch se tento jev netýká.

TP: Kdyby se podobný trend objevil v USA, kde lidé investují většinu úspor na kapitálovém trhu, vedlo by to k poklesu akciových trhů. U nás jde spíše o volbu mezi slamníkem, bankovními účty a fondy peněžního trhu, a změna poměru těchto tří složek na ekonomiku moc velký dopad nemá. Mnohem závažnější by pro banky (financující naši ekonomiku) byla příliš úspěšná emise státních dluhopisů „pro lid“. Jakékoliv větší stahování likvidity z bank je pro ně nebezpečné.

Jak se probíhající krize projevila v chování českých bank? Může na tom koncový zákazník i "vydělat"?
MS: Nezdá se mi, že na straně získávání depozit dochází k závažnějším změnám, zákazník ale možná vydělává na snaze některých menších bank získat tolik depozit, aby s nimi pokryly úvěry. Na straně aktiv (úvěrů) lze hovořit především o zvýšené opatrnosti.

TP: Ještě před rokem na tom klienti vydělávali prostřednictvím vyšších sazeb spořicích účtů, neboť banky potřebovaly v prvních měsících krize zoufale získat likviditu. Dnes už mezibankovní trh funguje docela rozumně a potřeba nabrat depozita za každou cenu už tady není, takže se šance na lepší výnos z konzervativních produktů vrátí pouze v případě, že se objeví nějaká rozumná alternativa a depozita klientů by se z bank přesouvala jinam.

České bankovnictví postihla krize poměrně málo. Mění se díky tomu nějak zahraniční pohled na český bankovní sektor?
MS: Já myslím, že se docela změnil a dnes si je řada i zahraničních subjektů dobře vědoma robustnosti českého finančního systému.

TP: Český bankovní systém měl štěstí v tom, že stále stojí na výnosech ze základních finančních produktů, které lidé musejí využívat i během krize. Pokud by byl modernější, byly by dopady větší. Pomohlo nám i to, že banky neřešily problematické úvěry tak důrazně, jako v jiných zemích, ale pokud to jen trochu šlo, volily spíše restrukturalizaci.

Nebo je tvrzení o tom, jak z toho české banky vyšly dobře, přehnané a hlavní nápor problémů je teprve čeká?
MS: Hlavní nápor problémů sice banky teprve čeká, jejich kapitálová vybavenost i schopnost tvorby zisků se nám ale zdají být dostatečné pro to, aby to nebyly problémy existenční.

TP: V řadě případů se samozřejmě ukáže, že třeba prodloužení splatnosti problém pouze oddálilo, ale banky i tak dokážou generovat dostatečný zisk na to, aby problémy ustály. Jedinou větší neznámou tak zůstává u některých bank riziko spojené s velkými developery a jejich realitními příběhy.

Jak zpětně hodnotíte zkušenost s eBankou a pokusem o přímé bankovnictví? Byl to nápad, který předběhl dobu? Nebo je koncept banky bez poboček pro českého zákazníka nepřijatelný?
MS: Já myslím, že v této oblasti rozhýbala i ostatní banky a dnešní stav odpovídá tomu, že zde budoucnost pro vzdálené bankovnictví byla i je.

TP: Klienti vždy budou vyžadovat nějakou fyzickou přítomnost banky, ale ta může být výrazně menší, než dnes, a v řadě případů se dá nahradit kontaktem s člověkem bez ohledu na místo, kde k tomu kontaktu dojde. Chytré banky proto budou místo budování poboček s drahými zaměstnanci hledat jiné cesty kontaktu.

Jaké prostředky má ČNB vůči nesolidním institucím mimo bankovní sektor? Může zde alespoň částečně občana chránit?
MS: U těch, co regulujeme, ano, ale u těch, které neregulujeme, ne. Ovšem i naše odpovědnost je zde omezená. Instrumentář by se musel rozšířit, pokud by nám někdo chtěl přisoudit nové kompetence a odpovědnosti.

TP: ČNB dnes chybí potřebné nástroje, i přesto by ale mohla být důraznější minimálně v tom, že by jako hlavní autorita českého finančního trhu nahlas a důrazně říkala, co považuje za správné a co už ne. Všem podvodům a okrádání klientů by tak sice nezamezila, ale aspoň někteří by jejího varování poslechli. A každá zachráněná koruna se počítá, zejména v situaci, kdy k autoritě ČNB neexistuje žádná vhodná alternativa.

Klienty poradců často zajímá, jak stabilní jsou družstevní záložny. Můžete k tomu něco říci?
MS: Mně se zdá, že klienti spíš vychází z výše pojištění vkladů…

TP: Družstevní záložny mají stejný problém jako fondy před deseti lety, kdy jim nikdo kvůli historii kuponové privatizace nevěřil. Ale investiční společnosti se velmi intenzivně snažily tento obraz změnit, podobně se budou muset snažit družstevní záložny. Anebo se změnit na banky, jak některé z nich plánují ve snaze zbavit se nepříjemného stigmatu kampeliček.

Rozhovor pro časopis Finmag, www.finmag.cz.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Kolik stojí naše hrdost?

Každá banka je závislá na tom, jestli její klienti zůstanou loajální nebo přejdou ke konkurenci. Tolik aspoň praví marketingová poučka. Jenže v Čechách jako by neplatila.

Je to možná trochu zvláštní, ale banky v Čechách mají ohromnou výhodu – ať se ke svým klientům chovají, jak chtějí, nemusí se ničeho bát. Naprostá většina zákazníků je totiž tak pohodlná, že nad změnou banky příliš nepřemýšlí. A pokud nad ní náhodou začne přemýšlet, jen málokdy přejde od slov k činům.

Česká mentalita
Často se říká, že typickým českým povahovým rysem je na všechno nadávat – ale nikdy nic neudělat. Je to sice to nejhorší klišé, jaké člověka napadne, ale ve vztahu k bankám to bohužel opravdu platí. Zdraží vám banka své služby? Nabídne vám jako spolehlivému klientovi na další období fixace hypotéky horší podmínky než jaké dává na nové hypotéky lidem z ulice? Převede vám špatně peníze nebo jí už potřetí za dva měsíce vypadne internetové bankovnictví?

Pokud ano, máte bezpochyby hodně důvodů, abyste na svou banku byli naštvaní. Asi o tom budete i hodně mluvit – ale donutí vás to účet ve své staré bance zavřít a jít někam jinam? Jen velmi zřídka.

Když si jedna velká banka nechala udělat průzkum spokojenosti svých klientů, zjistila dvě důležité věci. Tak především – zhruba polovina klientů již předem rezignuje a vztah ke své bance charakterizuje slovy "jinde by to stejně nebylo lepší". Dalších dvacet procent nebylo se svou bankou spokojeno – ale do roka pouhá tři procenta z oné pětiny nespokojených klientů skutečně z banky odešlo.

Závěr, který na základě těchto dat vedení oné banky učinilo, byl jednoduchý – pojďme se zlepšovat podobně jako konkurence, ale kvůli třem procentům klientů se zbláznit nemusíme, protože se nám to nevyplatí.

"Máme vás rádi"
Když už by si klienti příliš stěžovali nebo jich začalo odcházet víc, nastal by zřejmě čas na zavedení nějakého věrnostního systému. Obvykle se věrnostní systémy staví tak, aby podporovaly podnikání dané instituce. Knihkupectví tak dává slevu na třetí kupovanou knihu, prodejce automobilů slevu na servis a podobně. Stejně by mohly jednat i finanční skupiny, není totiž nic jednoduššího než si klienta zavázat tak, aby už nepotřeboval žádnou konkurenční instituci, kde hrozí jeho přetažení.

Jenže vybudovat takový věrnostní systém finanční skupiny vyžaduje spoustu práce a především koordinaci všech firem ve skupině. To ale v Čechách příliš nefunguje, takže pokud se o věrnostní systém nějaká banka vůbec pokusí, skončí u sbírání bodů za použití kreditky a jejich vyměňováním za hrnečky, plyšové medvídky a poukázky na slevy. Opravdu ale udělá na klienta dojem, že dostane pátý hrníček – nebo by jeho loajalitě prospělo spíše to, že by mu jeho banka poslala každý měsíc 50 korun do penzijního fondu?

Otroci a otrokáři
Vymyslet chytré způsoby motivace klientů je složité, donutit klienty k většímu utrácení násilím je na první pohled jednodušší. A tak většina bank ještě dodnes vyžaduje, aby si klient s hypotékou otevřel u dané instituce také běžný účet. A co, že má účet jinde, kde je plně spokojený? Hlavně, že budeme mít další čárku do statistik a dalších 120 korun měsíčně na poplatcích, protože ono se to hezky nasčítá…

Z krátkodobého pohledu je tento otrokářský vztah pro banku výhodný, protože vydělá něco navíc a bude vykazovat lepší čísla svým akcionářům. Jenže vůbec nepřemýšlí nad tím, že takto násilím získaný klient udělá jedno jediné – z banky uteče ihned poté, co to bude možné a už se nikdy nevrátí.

Generace teroristů
Navíc je pomalu nejvyšší čas začít přemýšlet nad tím, jak loajální klienty skutečně udržet. Pomalu totiž roste ekonomický význam mladých lidí, kterým někteří marketéři přezdívají "teroristé" nebo "kobylky". Tito klienti totiž umí využívat moderní technologie a přemýšlejí stylem "využijme všechny výhody a pak hledejme další výhody jinde". Nedělá jim problémy být v obraze a uvědomují si svou klientskou hodnotu. Velmi citlivě vnímají neplnění slibů (viz třeba spousta negativních reakcí klientů mBank na opakované nedodržení termínů a odkládání realizace řady služeb) a jen málokdy odpouštějí. A za hrníček si banky jejich loajalitu nekoupí. Jen je otázku, jestli nezpohodlní a nerezignují tak, jak rezignovala dnešní střední generace, která si od bank nechá líbit úplně vše…

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Hostem Lucie Výborné na Radiožurnálu

Ve čtvrtek 3. září jsem byl hostem Lucie Výborné v dopoledním vysílání Radiožurnálu. Mluvilo se o zadlužování domácností, opatrnosti bank i o nové řadě Krotitelů dluhů. Přečtěte si, co o pořadu napsal Český rozhlas.

„Krize přinesla především zrychlení toho špatného zadlužování,“ říká finanční poradce Tomáš Prouza, který je známý především z televizního cyklu Krotitelé dluhů. O problémech, které z neuváženého půjčování pramení, i o dalších úskalích nakládání s financemi si ve čtvrtečním dopoledním vysílání Radiožurnálu Tomáš Prouza povídal s Lucií Výbornou.

Opatrnost bank v poskytování úvěrů je podle něj hlavním důvodem, proč se hodně lidí obrací na nebankovní půjčovatele a vrhá se tak nevědomky do pasti dluhů. Ti mají totiž často velmi drsné podmínky a lidé příliš spoléhají na to, co jim řekne poradce na druhé straně stolu, místo aby si důkladně pročetli, co podepisují.

Lenost při čtení smluv a podmínek půjčky a podceňování možnosti případné budoucí insolventnosti – to jsou podle Tomáše Prouzy dvě největší pasti, do nichž se neuváženě vrhají zájemci o poskytnutí půjčky.

„Pokud nevím, co se mi stane, když přestanu platit, a zároveň nemám žádnou rezervu, tak to je neuvěřitelná situace, která může znamenat, že do půl roku přijdu o dům nebo o byt, ve kterém bydlím,“ A Češi jsou podle něj v tomto ohledu opravdu hodně lehkomyslní.

„Já nikdy nepřijdu o práci, mně se nikdy nic nestane, můžu teď žít nadoraz, můžu čerpat poslední korunu z účtu, ona zase výplata přijde,“ přibližuje Tomáš Prouza přístup, který přivedl nejednu českou domácnost do finančních problémů.

Dalším faktorem nesporně jsou moderní technologie a marketingové strategie, které lákají zejména na jednoduchost a rychlost poskytnutí půjčky. Uchylují se k nim hlavně nebankovní, ale v poslední době už i bankovní poskytovatelé půjček.

„Stačí jedno kliknutí a vidíte, jak vám ty korunky na účet naskákaly. Nepřemýšlíte přitom nad tím, kolik budete platit na splátkách, jakým způsobem budete platit a tak podobně,“ uzavírá finanční analytik.

Tomáš Prouza v rozhovoru upozornil i na další úskalí finančních půjček a vysvětlil, jak například banka zjistí, že zrovna potřebujete půjčit, nebo jak poznat moderní lichvářskou společnost. Dotkl se i toho, jaké příběhy nabídne nová řada televizních Krotitelů dluhů. Zajímají-li vás odpovědi Tomáše Prouzy, poslechněte si záznam celého rozhovoru.

Autorkou textu je Anna Duchková z ČRo.

Záznam celého rozhovoru s Tomášem Prouzou si můžete poslechnout v Rádiu na přání.

http://www.rozhlas.cz/…-player.html?…
Poznámka: rozhovor začíná po zprávách a písničce. Chcete-li přejít rovnou „k věci“, posuňte se v šedesátiminutovém vysílání na čas 11:20.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Sazby ze zákona?

Bojovat s lichvou není těžké, ale musí se chtít. Omezením úroků to ale nejde a formální překlopení směrnic EU nestačí.

Dnes má každý, kdo naletí lichvářům, dvě možnosti – požadovat zrušení nevýhodných ustanovení smlouvy u soudu kvůli rozporu s dobrými mravy nebo podat trestní oznámení kvůli podezření z lichvy. V prvním případě ale často narazí na to, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku a tak by se musel snažit o nemravnosti úroků přesvědčit nikoliv soud, ale rozhodce. Jenže toho obvykle živí právě firma, která si rozhodčí doložku do smlouvy dala – a kdo bude tak odvážný, aby šel proti svému chlebodárci?

Ve druhém případě – podáním trestního oznámení – se klient svěřuje do rukou policie a soudního systému. Některá trestní oznámení jsou odložena s tím, že oznamovatel umí číst a věděl, co podepisuje, u jiných si policie a státní zastupitelství vylámou zuby na špatně napsaném a konzervativně vykládaném paragrafu. Aby totiž byl spáchán trestný čin lichvy, musí být jednak požadováno plnění výrazně převyšující poskytnutou částku a jednak musí pachatel zneužít něčí tísně či nezkušenosti. Za nadměrné plnění se v judikatuře obvykle označuje trojnásobek úrokové sazby, a nebývá tak problém prokázat první část skutkové podstaty trestného činu. Druhá část je ale mnohem těžší.

Pro české soudy totiž tísní není třeba to, že se člověku rozpadá střecha domu a zatéká do elektroinstalace, tísní není ani hrozba exekuce a nuceného prodeje majetku nebo nemovitosti. Na první pohled by tak mělo být jednodušší prokázat zneužití klientovy neznalosti, jenže soud se obvykle spokojí s tím, že klient podepsal, že smlouvě rozumí, i když při zběžném posouzení neměl šanci je pochopit.

Přísnější regulace pochybných úvěrů tak má určitě smysl. Neškodilo by lépe popsat trestný čin lichvy a lépe vysvětlit soudcům, v jaké tísni se obvykle klient lichvářů nachází a jak omezené má možnosti. Důraz by ale měl stát klást na to, aby lichváře úplně vytlačil z trhu. Jak na to?

Rozhoduje RPSN, ne úrok
Lidovci jako předvolební gesto nesmyslně navrhují stanovit zákonem strop úrokových sazeb. Není ale nic snazšího než se přizpůsobit a úroky snížit – a vydělávat na poplatcích, které se k úvěru přidají. Kreativitě se přitom meze nekladou a stačí vedle vysokého poplatku za vedení úvěru přidat poplatek za posouzení, vyřízení dokumentace, rychlé zaslání prostředků atd...

Pokud by měl nějaký strop existovat (a řada zemí jej nastavený má jako signál, co se ještě považuje za slušný byznys a co už ne), musel by být stanoven pomocí RPSN, tedy roční procentní sazby nákladů. RPSN totiž do ceny úvěru započítává i různé poplatky, takže má mnohem vyšší vypovídací schopnost. Zároveň by se ale muselo klientům vysvětlit, co RPSN vlastně znamená, protože dnes to netuší téměř nikdo.

Konec kliček kvůli RPSN
Pokud by byl stanoven horní strop RPSN, musel by zákon zrušit kličky, jak se uvádění RPSN vyhnout. Nejjednodušší je do smlouvy napsat, že se peníze poskytují na koupi nebo rekonstrukci bydlení, protože pak se ze zákona RPSN uvádět nemusí. Je tedy potřeba tyto výjimky ze zákona vyjmout a upravit výpočty RPSN tam, kde jdou spočítat jen po část smluvního vztahu (třeba po dobu trvání fixace úvěru na bydlení).

Omezení pokut
Řada lichvářů nevydělává jen na vysokých úrocích a poplatcích, ale i na vysokých pokutách. Obchodní podmínky jsou plné pokut třeba i ve výši poloviny poskytnutého úvěru za naprosto nepodstatné záležitosti. Máte problémy splácet a řešíte to s úvěrovou firmou telefonicky? Tak pozor, ať nedostanete pokutu třeba 25 % úvěru za to, že jste ji písemně neinformovali o nepříznivé změně! Podobných příkladů se přitom dají najít desítky a většina z nich slouží jen pro rychlejší navýšení pohledávky.

Lepší srozumitelnost smluv
Pokud chceme, aby byli lidé odpovědni za to, co podepisují, musí mít alespoň částečnou šanci být schopni pochopit, co podepisují. Složité podmínky, často na několik dílů, psané drobným písmem a plné zkratek – to vše znamená, že průměrný klient nemá šanci se v podmínkách orientovat. Pokud by si chtěl klient vzít smlouvu a podmínky k prostudování domů, obvykle tvrdě narazí. Přitom by stačilo, aby základní věci musely být shrnuty na jeden list papíru, jako je tomu například u produktových listů podílových fondů – na jedné stránce je vše důležité.

Konec vylučování soudů
Posledním důležitým bodem je omezení rozhodčích doložek. Rozhodce může řešení sporu urychlit, ale musí být zajištěna elementární šance na spravedlnost. To znamená buďto stanovit, že rozhodci musí být alespoň tři (přičemž každá strana volí jednoho a na třetím se shodnou) nebo bude možno spory odkazovat pouze na respektované rozhodčí soudy a nikoliv na jedince bez historie. A musí být možné přezkoumat soulad rozhodnutí rozhodce s dobrými mravy (a pokud rozhodce rozhoduje nespravedlivě, mít dostatečné nástroje na jeho potrestání).

Taková reforma by dávala smysl. Voličsky je ale hůře prodejná než výkřiky o omezení úroků, úřednicky mnohem těžší než přeložení směrnice EU. Najde přesto někdo odvahu?

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Kdo udělal díru do penzijních fondů?

Včerejší HN přinesly zprávu o tom, kolik peněz chybí v penzijních fondech, pokud by se klienti rozhodli všechny své prostředky vybrat. A nechybělo ani obvinění, kdo za to může.

Viníkem jsou prý vedle propadu finančních trhů také vysoké provize, které penzijní fondy platily zprostředkovatelům. Možná následující řádky odsoudíte, protože autor je spolumajitelem poradenské firmy, která nabízí mimo jiné i penzijní připojištění. I přesto se ale prosím zkuste zamyslet nad pár otázkami:

1. Kdo rozhoduje o tom, jakou odměnu zaplatí penzijní fondy svému obchodnímu partnerovi? Přeci management penzijních fondů.

2. Majetek klientů v penzijních fondech není oddělen a veškeré výdaje (na distribuci, reklamu, platy zaměstnanců i výplaty klientů) se berou z jedné hromady. Proč jsou kritizovány náklady na distribuci a ne třeba na masivní televizní kampaň? Distributor je placen za výkon, tedy za přivedení klienta, spousta jiných výdajů s sebou nese mnohem větší otazníky. A opět o nich rozhoduje management penzijních fondů.

3. Část kolektivní "díry" tvoří náklady penzijních fondů na akvizici menších fondů, které se historicky dostaly do problémů. Z pohledu stability trhu je dobře, že k akvizicím došlo – ale náklady na tuto stabilitu uhradí klienti penzijních fondů, ne jejich akcionáři.

4. Další část kolektivní "díry" tvoří všimné či vratky manažerům různých podniků, kam penzijní fondy prodaly svůj produkt jako zaměstnanecký benefit. Tyto nemalé sumy jdou nad náklady běžné distribuce – a je opět pouze na managementu penzijního fondu, kolik svému korporátním klientovi věnuje navíc.

5. Když se ministerstvo financí pokoušelo v roce 2005 prosadit oddělení majetku penzijních fondů tak, aby na náklady mohla jít jen přesně definovaná část aktiv, setkala se tato snaha s tuhým odporem Asociace penzijních fondů. Podmínkou MF totiž tehdy bylo, že rozhazovačnost managementu penzijních fondů nebudou platit klienti. Dnes je ale MF vstřícnější a nevadí mu, že svým postojem obere bezbranné klienty o výnos, na který by měli nárok.

Vždy bylo pouze věcí manažerů penzijních fondů, jakou obchodní politiku zvolí a jak použijí prostředky, které mají k dispozici. Dnes se jim bohužel otevřel prostor, jak svá rozhodnutí svést na někoho jiného (a nechat je zaplatit někým jiným). Tedy ideální situace…

A ještě jedna poznámka na závěr – v článku v HN bohužel nezaznělo poděkování ČNB, která intenzivním tlakem loni donutila penzijní fondy výrazně navýšit kapitál a pokračuje v tom i letos. Stabilita sektoru je tak zajištěna. Jen je škoda, že podobně odvážné není také MF a raději ustoupí lobbistickým tlakům manažerů penzijních fondů na úkor klientů, které by mělo MF chránit. Jenže za klienty nikdo nelobbuje…

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Pojištění: Promiňte, nerozumím

Zajistit sebe a své blízké by mělo být hlavním cílem každého člověka. Jak to ale udělat, když řadě pojistek nelze porozumět ani náhodou?

Každý, kdo někdy uzavíral pojistku (a chtěl skutečně přemýšlet nad tím, co si kupuje), dobře ví, jak složitým produktem pojištění je a kolik energie a někdy i detektivních schopností je potřeba vynaložit na pochopení všeho důležitého. Nemělo by ale být pojištění jednodušší, aby klienti věděli, co si vlastně pořizují?

Když jsem nedávno přednášel na jedné konferenci o pojištění právě o srozumitelnosti a transparentnosti pojištění, začal jsem oznámkováním toho, jak srozumitelné a transparentní životní pojištění je. A výsledek? Srozumitelnost za pět, transparentnost čtyři mínus. Vysvědčení by přitom nebylo tak těžké vylepšit, stačí pár jednoduchých změn. Nejdříve se ale pojďme podívat na to, kde je zakopán pes.

Hlavním problémem, se kterým musí bojovat každý, kdo chce svým pojistkám rozumět, jsou pojistné podmínky. Každého, kdo je někdy četl, musí napadnout, že pojišťovny dávají zvláštní odměny těm, kdo je dokáží napsat nejvíce nesrozumitelně. Problém je o to horší, že často dostanete několik neprovázaných dokumentů a musíte složitě zjišťovat, co vlastně platí. A to nemluvíme o tom, kolik stran drobného písma vlastně pojistné podmínky mají.

Pro řadu klientů jsou nepříjemné i samotné pojistné smlouvy. Často to jsou složité formuláře, u kterých si můžete být jisti jedinou věcí – že čím důležitější je informace na smlouvě, tím drobnějším písmem je. A pokud někdy dojde ke sporu klienta s pojišťovnou, bude se klient divit, co vlastně podepsal…

Srozumitelnosti pojištění často nepomáhají ani jejich distributoři nebo reklama. Životní pojištění totiž opravdu není "takové lepší spoření", ale stokrát opakovaná (reklama) se stává pravdou. A vedle dobrých finančních poradců, kteří umí klientovi vysvětlit vlastnosti nabízených produktů, se bohužel na trhu pohybuje i řada těch, kteří nabízené produkty znají jen povrchně nebo dokonce klienta mystifikují.

V řadě zemí se proto ze schůzek mezi poradci a klienty pořizují detailní záznamy, které podepisuje i klient, aby bylo jasné, co přesně chtěl – a jestli poradce opravdu dokázal svému klientovi dobře poradit. Dozor nad finančním trhem také neváhá postihovat ty, kteří klienty poškozují, u nás se k tomu zatím odhodlala pouze profesní asociace. Pokuta ani vyloučení z asociace ale bohužel neznamenají, že k dalšímu klientovi se bude potrestaný poradce chovat lépe. Místo dnešní registrace zprostředkovatelů pojištění by tak mělo nastoupit přísnější licencování, které by skutečně testovalo znalosti a schopnosti každého poradce. Ti, kteří se náročné poradenské práci nechtějí věnovat naplno, by přísnými testy procházeli jen obtížně.

Velmi jednoduše by šlo vyřešit i nesrozumitelnost pojistných podmínek. Kromě toho, že i právní text se dá při troše snahy napsat srozumitelně, by úplně stačilo na začátek vytáhnout to nejdůležitější a pro zájemce k těmto hlavním bodům doplnit odkaz na příslušná ustanovení pojistných podmínek. Každý by tak měl dobrý a jednoduchý přehled o tom důležitém a zájemci o podrobnosti by věděli, kde hledat.

Stejně tak by každá zodpovědná pojišťovna měla na smlouvách zdůraznit varování, která jsou dnes téměř nečitelná nebo úplně chybí. Proč třeba musí být na smlouvách o investicích výrazně uvedeno varování před riziky poklesu investice, zatímco u investičního životního pojištění, kde je riziko stejné, se uvádět nemusí? A proč by klienti neměli jasně a zřetelně vědět, že pokud pojistku v prvních letech zruší, dostanou méně, než zaplatili?

Vrátíme-li se k vysvědčení, informační otevřenost pojištění dostala čtyři mínus místo pět jen proto, že se v posledních měsících objevily snahy o první nezávislé hodnocení nákladovosti pojištění. Teprve tlak nezávislých analytiků a pozornost, kterou jejich srovnání vyvolalo, donutily některé pojišťovny odkrýt ceník poplatků, které svým klientům účtují. I přesto ale téměř nikdy nenajdete ceník dostupný předem třeba na internetu, a pokud byste chtěli zjistit, jaké jsou náklady fondů v investičním životním pojištění, budete muset v některých případech pátrat velmi usilovně.

A kdybyste si chtěli předem prostudovat pojistné podmínky a připravit si tak předem své dotazy? Zapomeňte na to, pojistné podmínky jsou veřejně dostupné jen zřídka a často je dostanete dokonce až při podpisu smlouvy. Jak řekla dáma na pobočce jedné velké pojišťovny: proč byste je chtěl domů, když se tomu stejně nedá rozumět?

Místo toho klientovi nabídla modelový propočet zhodnocení jeho peněz. "Vidíte přece, jak je to pro vás výhodné, ne? Tady to prosím podepište a nedělejte si starosti s detaily," následovala její závěrečná rada. Jenže právě na detailech záleží, jestli si kupujete vhodný produkt. A jen silná pojišťovna, která nabízí kvalitní produkty, se nebojí všechny detaily zveřejnit.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Lepší pravidla pro finanční poradenství

Vzhledem k tomu, že finanční instituce a finanční poradci mají vždy více informací než jejich klienti, je důležité hledat cesty k tomu, jak tuto informační asymetrii snížit. Základem je zlepšení rozsahu a srozumitelnosti informací, které finanční instituce poskytují svým klientům.

Člověk, který si pořizuje finanční produkt, musí mít k dispozici všechny informace, potřebné k rozhodnutí. Měl by vědět, k čemu se produkt hodí a k čemu nikoliv, vše vysvětleno jednoznačným a srozumitelným jazykem. Základní informace se přitom dají shrnout na jednu stránku se stručným popisem a všemi potřebnými údaji, větší podrobnosti si potom zájemci mohou najít v dalších materiálech. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tyto stručné profily, na jejichž formě se shodne celý trh, výrazně omezují nebezpečí, že si klient pořídí zcela nevhodný produkt.

Důležité také je, aby byly k dispozici stejné informace pro finanční produkty, které jsou sice formálně odlišné, ale svou podstatou stejné. Klient by tedy měl dostat srovnatelné informace o hypotéce i o úvěru ze stavebního spoření, stejné informace o svých investicích by měl klient dostávat, ať už investuje prostřednictvím podílových fondů nebo investičního životního pojištění. Jen tak totiž bude schopen jednoduše si porovnat různé nabídky a informovaně se rozhodnout. Zákonná úprava v této oblasti přitom není nijak složitá a pravidlo "stejné informace o podobných produktech" je možno aplikovat při každé úpravě legislativy.

Velký význam má také srozumitelnost poskytovaných informací. Každý, kdo se někdy pokusil přečíst si pojistné podmínky nebo podmínky hypotéčních úvěrů, ví, že jde o jedny z nejméně srozumitelných dokumentů, se kterými se člověk v životě setká. Podobně nesrozumitelné jsou ale bohužel i různé rádoby informační materiály finančních institucí, nemluvě o složitých cenících, ve kterých se dá konečná cena vyhledat jen s obtížemi. Pokud by stát chtěl pomoci klientům lépe si vybrat, měl by motivovat finanční instituce a jejich asociace k tomu, aby své klienty informovali srozumitelně – a testovat, jestli lidé poskytovaným informacím opravdu rozumí.

Pomáhat s výběrem finančních produktů mají lidem finanční poradci, nikoliv kamarádi u piva nebo stát. Ten by měl ale stanovit pravidla pro to, kdo se finančním poradcem stát může. Vedle požadavků na vzdělání, ověřeného průběžně opakovaným testem, by se stát měl soustředit na dvě další oblasti. Tou první je odpovědnost poradenských firem za své poradce, aby se firmy nemohly tak jako v minulosti vyhnout následkům toho, jaké produkty do své sítě pustí a jak motivují své lidi k jejich nabídce.

Druhou oblastí je pak pevné stanovení doby a výše ručení poradců za uzavřené smlouvy tak, aby rádobyporadci neměnili klientům jejich smlouvy každý rok či dva a na úkor klienta nezískávali nové a nové provize. Prodloužení doby ručení za uzavřené smlouvy by na trh přinesla mnohem více stability, v některých případech by produkty zlevnilo a donutilo by to poradce zaměřit se na dlouhodobou péči o své klienty.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

mBank: smutný konec jedné pohádky?

Když na poklidný český bankovní trh vtrhla mBank, děly se věci. Banky vytvářely antimBank týmy a začaly upravovat své podmínky, aby nájezd banky s nulovými poplatky a chytrým marketingem ustály jen s minimem škod. Poslední kroky mBank ale ukazují, že pohádka – pro český bankovní trh bohužel – neměla dlouhého trvání.

Prvním varovným signálem, který ale většina klientů mBank přešla bez povšimnutí, bylo zdražení hypoték a omezení jejich poskytování v půlce února. K mBank přitom přecházeli hlavně klienti refinancující svou hypotéku, tedy ti, kteří již prokázali svou platební morálku a jejichž rizikovost tak byla nižší než u klientů "z ulice". Chytrý nápad přetáhnout nespokojené klienty jiných bank na lepší hypotéku tak tvrdě narazil na dnešní (poněkud perverzní) nutnost půjčovat co nejméně. A když už vůbec klientům půjčovat, tak raději na krátké spotřebitelské úvěry s výrazně vyšším výnosem.

Zvonec pohádce mBank ale zazvonil o měsíc později, v půlce března. Banka najednou oznámila, že úrok na jejím spořicím účtu klesne z nadprůměrných 2,7 % na pouhé 1,3 % a ten, kdo bude chtít získat úrok 2,8 %, musí přejít na nový spořicí účet. Jeho nevýhodou ale je, že se z něj dají peníze převést jinam pouze jednou měsíčně, každý další převod je pak zpoplatněn brutálními 150 korunami.

Stejně jako u omezení a zpřísnění podmínek poskytování hypoték má toto opatření v dnešní divné době smysl. Finančně silnější konkurence typu GE Money, která potřebuje získat primární vklady, si může dovolit spořicí účty s dotovanou sazbou 3,6 % a ostatní musí začít stavět hráze odlivu peněz ze svých bank. Nabízet ještě vyšší sazby je v dnešní době ekonomický nesmysl, takže přicházejí na řadu jiné bariéry – a výrazně omezit či prodražit možnost převodu peněz z banky je nejjednodušší.

Změny v mBank tedy mají svou ekonomickou logiku – ale banka poprvé v historii selhala v komunikaci, tedy v oblasti, kterou až do nynějška zvládala na jedničku s hvězdičkou. Klienti se o změně dozvěděli až se zpožděním, i když nic nebránilo tomu informovat je dopředu. Také samo vysvětlení bylo nešťastné – budovatelský článek o výhodách změn místo jasného vysvětlení, proč banka ke změnám přistoupila. Takové vysvětlení nabídl na webu mBank její generální ředitel Jiří Báča o dva dny později a z reakcí klientů je jasně vidět, že by mBank nevyvolala tolik zlé krve, kdyby se svými klienty jednala napřímo hned od začátku.

mBank samozřejmě na českém trhu zůstává a svou politikou bude provokovat větší a línější konkurenty. Ale po této zkušenosti k ní přeci jen bude řada klientů skeptičtější a nadšení, se kterým tuto banku doporučovali ostatním, pomalu vyprchá. Nová mBank už totiž nebude "jejich" mBank.

Takže jaké plyne z celé věci ponaučení?

1. perverzní ekonomická logika dneška výrazně zpomalila agresivní politiku získávání tržního podílu mBank a podobně dopadne i na jiné

2. stále roste význam upřímné a pravdivé komunikace s klienty a nevyplatí se zkoušet je opít rohlíkem

3. pokud někdo staví svůj úspěch na loajálních a nadšených klientech, kteří lákají klienty nové, může o úspěch rychle přijít, pokud poruší slovo, které jim dal (nebo které si klienti myslí, že dostali, protože v dnešní době rozhodují spíše pocity a příběhy než fakta)

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Kdo může za dluhovou past?

Banky a velké úvěrové společnosti začínají přitahovat kohoutky a spotřebitelské úvěry dávají mnohem opatrněji. Hlad po penězích přitom stoupá a lichvářům nastávají žně. A stát raději stojí stranou.


Banky začaly být v posledních měsících opatrnější při poskytování spotřebitelských úvěrů a některé dokonce výrazně zpřísnily požadavky na bonitu klienta (a to nemluvíme o tlaku na odhadce cen nemovitostí, aby byli mnohem konzervativnější než doposud a bankám tak u hypoték uměle vytvářeli polštář pro případné nesplácení novými majiteli realit). Podobně opatrné začínají být i velké splátkové společnosti, kterým se kupí nesplácené úvěry a proto zpřísňují podmínky pro nové klienty.

Opatrnost je v období současné ekonomické nejistoty samozřejmě na místě a většina analytiků opatrnější postup těchto institucí chválí. Zapomínají ale na to, že běžný klient těchto institucí uvažuje úplně jinak. Pokud totiž půjčku nedostane, neznamená to, že na úvěr zapomene. Banky i velké nebankovní instituce totiž v České republice dlouhá léta intenzivně masivní reklamou budovaly dlužnickou kulturu a vytvářely v lidech dojem, že je v pořádku se zadlužit kvůli čemukoliv. Každý úvěr se počítal a nebylo výjimkou, že žadateli, který splňoval kritéria, se místo požadovaných 20 000 korun snažila finanční instituce vnutit třeba dvojnásobek. Sice tyto peníze nepotřeboval, ale plán bylo potřeba plnit…

Peníze za každou cenu

Klient, kterého odmítne banka nebo jiná "klasická" nebankovní úvěrová instituce, se obvykle neuskromní, ale zkusí si peníze půjčit jinde. I proto se v posledních měsících vyrojilo tolik nových inzerátů na "půjčky ihned a bez prokazování příjmu". Stačí si prolistovat jakékoliv noviny, podívat se na teletexty českých televizí nebo sledovat inzeráty v dopravních prostředcích. Nabídka je čím dál tím větší, sliby obrovské – a na podmínky a úroky se moc lidí neptá.

A jsou to právě úroky a poplatky, na které by si lidé měli dávat pozor. Jenže nikdo je to neučil, nikdo jim nevysvětloval, co znamená třeba zkratka RPSN, nikdo příliš přísně netrestal ty, kteří své klienty řádně neinformují. Česká obchodní inspekce sice provede velkou kontrolu poskytování úvěrů a vydá tiskovou zprávu, že půlka úvěrů nebyla poskytnuta v souladu se zákonem. Ale stane se pak něco? ČOI nezveřejní jména těch, kteří pravidla hry porušili, a veřejnost tak nevaruje. Udělené pokuty jsou v porovnání se ziskem z klamání klientů minimální a ČOI není ani tak důsledná, aby do firem, které zákon obcházejí, chodila pravidelně a sankce opakovala. Možná by stačilo, kdyby ČOI alespoň aktivně veřejnost informovala o jejích právech na informace o úvěrech…

Pořádnou osvětovou kampaň by si zasloužilo také varování před nečitelnými a složitými obchodními podmínkami. Dlouhé texty, psané drobným písmem a plné zkratek, několik dokumentů, které se na sebe vzájemně odvolávají, právo na jednostrannou změnu, o které se klienti neinformují – to je jen pár hlavních nešvarů, kvůli kterým nemá šanci běžný klient doopravdy posoudit, do jakého smluvního vztahu to vůbec vstupuje. A to nemluvím o různých podivných smluvních pokutách, které jsou schovány někde hluboko v obchodních podmínkách a jsou konstruovány tak, aby je bylo možno naúčtovat co největšímu počtu nic netušících klientů.

Jednoduché triky

Řada podloudných úvěrářů již navíc přišla na jednoduché triky, kterými se mohou dozoru České obchodní inspekce vyhnout. Stačí třeba do smlouvy napsat, že se peníze poskytují na opravu nebo údržbu nemovitosti – a RPSN není potřeba uvádět. Ve smlouvě je třeba zároveň uvedeno, že půjčená částka bude vyplacena exekutorovi nebo jiné úvěrové firmě, ale to již ČOI nechává klidnou, i když jde o jasné obejití zákona.

Otázkou samozřejmě je, koho by v podobných případech měla postihovat. Klienta za úvěrový podvod, protože podepsal, že peníze budou použity na jednu věc a přitom je použil na jinou? Ale tvrdil to vůbec nebo mu stačilo vysvětlení, že "my to máme takhle předtištěné, to je jenom taková formalita a vůbec na tom nezáleží"?

Postih by samozřejmě měl jít za úvěrovou firmou. Prokázat jí obcházení zákona by nebylo nijak složité, ale někdo by musel chtít. Na trhu totiž musí existovat nabídka úvěrů pro různé typy klientů. Ale stát by neměl dovolit, aby byl celý jeden segment postaven na zamlčování faktů, zamlžování podmínek a klamání těch, kteří se nemohou bránit. A slušné úvěrové firmy by se měly bránit před poškozováním svého byznysu.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Zlatá česká kotlina a neschopnost pochválit se

Je škoda, že pro řadu Čechů nemá žádný význam to, co se děje mimo klidné závětří české kotliny. Máme přitom na co být pyšní.

Minulou středu po obědě se českému předsednictví povedl důležitý krok – dotáhli jsme do konce návrh regulace ratingových agentur, označovaných (i když poněkud neférově) za jednoho z hlavních viníků probíhající finanční krize. Zprávy o dosaženém kompromisu, který české předsednictví tvrdě vydřelo tak, aby ratingové agentury v budoucnu hrály alespoň trochu smysluplnou a užitečnou roli (a aby nebyly uregulovány k smrti, což byl politický instinkt Evropské komise i některých národních vlád, které přehnanou regulaci vnímaly jako něco, co jejich voliči ocení), plnily hned po poledni všechny zahraniční agentury a ve čtvrtek se o českém úspěchu psalo ve všech velkých denících (včetně českých HN). Nový návrh regulace ratingových agentur byl totiž jedním z klíčových bodů akčního plánu Evropské unie na překonání krize – a jednou z hlavních lekcí, které si z posledních měsíců odnášíme.

Zástupcům našeho předsednictví se podařilo vyjednat velmi dobrý kompromis, o kterém se pochvalně zmiňovalo mnoho zahraničních médií. Ovšem české ministerstvo financí o svém úspěchu informovalo až v pátek, tedy dva dny po jednání. A oficiální stránky českého předsednictví se o splnění jednoho z našich hlavních úkolů v oblasti finančních služeb pro jistotu nezmiňují vůbec. Možná PR stratégové v Praze usoudili, že toto téma nikoho v Čechách nezajímá, možná ani nepochopili, o co jde. Nebo mají pocit, že české předsednictví má tolik úspěchů, že se nemusí chlubit tím, že na řadu dalších let výrazně ovlivnilo fungování finančních trhů na celém světě?

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...

Krotitelé dluhů: finanční škola vystavěná na lidských příbězích

Rozhovor s Tomášem Prouzou, ředitelem pro rozvoj a péči o klienty Partners, o pořadu České televize Krotitelé dluhů.

Jak vůbec vznikla myšlenka pořadu o finančních problémech?
Již dlouho nás mrzí, jak málo se o finančních tématech mluví. Televizi zajímají otázky peněz až ve chvíli, kdy je banka na pokraji krachu nebo narazí-li na příležitost natočit něco kritického do Černých ovcí nebo Občanského juda. Ale zatím se u nás nenašel nikdo, kdo by chtěl udělat zajímavý pořad a zároveň lidi i vzdělat. Televize je z tohoto hlediska ideální médium, protože umožňuje dostat základní rady k velkému počtu diváků. Když vidíme finanční problematiku na obrazovce v podobě příběhu skutečných lidí, tak se s jejich situací dokážeme mnohem snáze ztotožnit. Navíc to, co je v televizi, je "pravda".


Cílem tedy bylo, aby měl pořad určitou vzdělávací funkci, aby zvyšoval finanční gramotnost diváků?
Již v roce 2006 ještě na Ministerstvu financí jsme se bavili o tom, co s finanční gramotností dělat. Osvětové články a publikace jsou sice hezké, ale potřebovali jsme něco jednoduchého s masovým zásahem. Abychom se trefili do situace, kdy člověk sedí večer s pivem či vínem u televize, a říká si: „Ano, tento problém mám také.“ Cílem byl pořad, který nebude příliš vzdělávací, ale který zaujme.


Jak jste nakonec pro myšlenku získal produkční společnost?
Při jedné debatě jsme opět narazili na to, jak je škoda, že téma osobních financí do televize pořádně dostat nejde. Najednou se objevil producent, který tvrdil, že si daný formát v televizi představit dokáže. Zároveň ho uměl České televizi nabídnout tak, aby se jí líbil a přijala ho. Vojtěch Fryč z Frame100R se na rozdíl od řady českých producentů inspiruje děním ve světě. Sleduje, jaké jsou hity v zahraničí, takže i Krotitelé dluhů mají zčásti předobraz v jednom německém pořadu. Produkční tým Krotitelů má zkušenosti s podobnými koncepty, a dokázal tak najít rovnováhu mezi dojemným příběhem a vzdělávací rovinou.


Proč Česká televize přesto s rozjetím natáčení pořadu tak dlouho váhala?
Pro televizi jsou osobní finance skutečně citlivé téma a do zábavného formátu se nehodí. Nikdo s ním v Čechách ještě nikdy nepracoval, protože je jednodušší udělat osmou variantu osvědčeného zábavního pořadu, než vymýšlet něco nového. Navíc financím strašně málo lidí rozumí, takže panovala obava, aby se z pořadu nestala reklama na určitý finanční produkt. Ač je to zvláštní, lidé o penězích neradi mluví. Tedy s výjimkou stížností, jak jich mají málo. Zatímco existuje spousta pořadů o zdraví nebo o tom, jak se lidé přejídají, tak k seriálu o lidech ve finančním průšvihu se televize stavěla velice obezřetně. Finance jsou zkrátka téma, kterému se všichni vyhýbají, možná i proto, že si uvědomují, že sami mají máslo na hlavě. I samotní filmaři začali během natáčení Krotitelů řešit své finance a rozhlížet se po nějakém poradci.


Jak vznikl název pořadu – Krotitelé dluhů?
Název vznikl někdy v říjnu až po castingu, do té doby to byl prostě pořad o penězích. Dospěli jsme k němu jednou večer u lahve dobrého červeného vína, kdy z nás padaly různé nesmyslné návrhy. Když zaznělo Krotitelé dluhů, tak jsme potom další půlhodinu řešili, jestli takový název není příliš znevažující. Ale ve finále jsme se shodli, že vtipný, lehce ironický název k pořadu patří.


Účastnil jste se výběru tří poradců Partners, kteří v pořadu figurují? Jak výběr probíhal?
Nejprve jsme oslovili celou síť s nabídkou účasti na projektu, přičemž podmínkou byla určitá doba u Partners a určitá produkce, abychom měli jistotu, že se jedná o poradce se zkušenostmi. Kdo měl odvahu, tak se přihlásil, celkem šlo asi o čtyři desítky lidí. Na základě mailů a fotek jsme asi patnáct poradců pozvali na casting. Většina z nich stála před kamerou poprvé. Nejprve měli něco říkat, to jim šlo, ale celá řada lidí měla problém se psaním na tabuli.
Museli se soustředit, odolávat stresu a zároveň museli udržet kontakt s kamerou, myšlenku a fix v pohybu. Tabuli měli schválně natočenou tak, aby pro ně byla vůči kameře ve špatné pozici. Sledovalo se, kolik z nich napadne vyžádat si její otočení. Konečný výběr nebyl jednoduchý, velký vliv měly dvě věci: jednak aby každý z týmu byl jiný než ti další dva; a jednak aby v týmu byla alespoň jedna žena. Každý z poradců tak v pořadu hraje určitou roli: Jana se dokáže o lidi postarat, David jim vše srozumitelně vysvětlí a Zdeněk je donutí, aby se odhodlali k činu. Na každého klienta totiž funguje něco jiného.


Odkud přichází příběhy, které se v Krotitelích dluhů objevují?
Něco jsou příběhy našich klientů, zhruba dvě třetiny případů jsou potom lidé, kteří se ozvali na výzvu České televize.


Jaká je zatím spokojenost se sledovaností pořadu?
Pořad má zhruba dvojnásobnou sledovanost oproti tomu, co se očekávalo. Dnes se na každý díl dívá zhruba 750 tisíc lidí. Takže jsme spokojení, je to opravdu hodně, zvláště v situaci, kdy jsou Krotitelé vysíláni proti kriminálce na Nově.


Je podle vás šance na řešení finančních problémů v bankách, s exekutory a na úřadech lidí vyšší v momentě, kdy se do případu vloží poradci a televize?
Určitě. Kamera je ale až sekundární efekt, tím prvním je, že za klienta vůbec někdo přijde vyjednávat. Pojítkem příběhů v Krotitelích je, že tito lidé s institucemi vůbec nekomunikovali. Když se jim něco dělo, tak složili ruce do klína a čekali, co se stane. Krokem vpřed bylo i to, že jim někdo udělal pořádek v problémech a závazcích a stanovil priority. I z hlediska dané banky je důvěryhodnější situace, kdy se objeví někdo třetí se slovy, že analyzoval příjmy klienta a ví, kolik je schopen splácet. Samozřejmě je pro instituci motivací i to, že se jedná o televizní pořad, protože žádná banka nechce veřejně vypadat necitlivě.


Je načasování vysílání pořadu v době, kdy se mluví o finanční a hospodářské krizi a rostoucím zadlužování domácností, náhodné nebo plánované?
Finanční krize je náhoda, ale o pořadu jsme se začali bavit právě v souvislosti se stále rostoucím zadlužováním.


Jaká je vaše role v pořadu?
Během testování pořadu vyplynulo, že slova poradce diváci vnímají spíše jako určená přímo konkrétnímu člověku v příběhu. Takže abychom posílili výchovnou, univerzálně platnou část pořadu, chtěli jsme, aby někdo rady ještě jednou zopakoval a zobecnil. Moje druhá role je sledovat navrhovaná řešení poradců a případně přicházet i s nějakou alternativní variantou.


Jakých chyb se klienti ve vyjednávání s bankou nejčastěji dopouští? Je největším problémem úplná absence komunikace s věřiteli?
Klienti často nevědí, na co mají nárok a jaké jsou jejich možnosti, a zároveň se to ani nesnaží zjistit. Jedná se o instinkt, kdy lidé s problémem se splácením si jdou na tu splátku půjčit někam jinam. Zkrátka řeší problém tak, jak umí – dalším úvěrem. A mají pocit, že dalším úvěrem si se situací poradili. Naopak přijít do banky – vnímané jako zlá a nesrozumitelná instituce – a přiznat, že mám problém, vyžaduje velkou dávku odvahy. Lidé si navíc často nevěří, nerozumí žargonu bank, zatímco dobrý poradce se v oblasti financí pohybuje sebejistě a často je větší profesionál než lidé na pobočkách bank.


Ve vysílání Krotitelů dluhů se začaly objevovat i instituce, jako je AFIZ a různá sdružení. Proč?
AFIZ do pořadu vstoupil v momentě, kdy jsme u jednoho příběhu narazili na velmi špatnou práci poradce z jiné firmy. Ten klientovi prodal nevhodné finanční produkty, za což dostal provizi, a pak si ještě řekl o dost vysoký honorář. Když jsme se poté s klientem bavili, logicky namítal, že ho už jeden poradce okradl, a tak má problém věřit jinému poradci. Přizvali jsme proto AFIZ, který se snaží prosazovat etické finanční poradenství. Nechali jsme zkontrolovat práci předchozího poradce i naše návrhy řešení. Díky tomu jsme klientovi mohli potvrdit, že naše řešení dává smysl. V tomto případě jsme čelili především nedůvěře klienta, a tomu, že nevěděl, jak rozpoznat dobrého poradce od špatného.


A jak vlastně poznat dobrého poradce? Řídit se doporučením známých je přece trochu nebezpečné v tom, že jeden klient poradci předává čísla na své přátele a příbuzné výměnou za jeho servis. Na internetu poradce hledá jen málokdo. A navíc sepětí se značkou, která poradce zastřešuje, často není silné.
Doporučoval bych se v první řadě ptát se na pověst firmy, kterou poradce zastupuje. Samozřejmě všude jsou poradci dobří i špatní, ale jsou firmy, které na svou pověst dbají výrazně více než jiné. Jsou proto spíše ochotné se s těmi špatnými poradci rozloučit. Důležité je také sledovat, jak si poradce umí svůj návrh obhájit, a to i proti alternativnímu řešení někoho jiného. Nejzásadnější ale je dopředu si uvědomit, co doopravdy chci, jaké jsou mé cíle – a právě o nich s poradcem debatovat nad analýzou příjmů a výdajů. Pokud se poradce neptá klienta na jeho cíle a neumí ukázat, jak jednotlivé produkty k těmto cílům vedou, je to jen prodejce, se kterým nemá cenu ztrácet čas. Správná péče o peníze totiž není o produktech, ale o plánu, kterému rozumím a kterým se řídím.


Je tedy zlepšení reputace finančního poradenství jedním z cílů pořadu?
Především nám šlo o to ukázat, že se lidé nemají finančních institucí bát a že dobrý poradce jim může pomoci. Na druhou stranu platí, že se poradci podle průzkumů jeví jako nedůvěryhodné osoby. Jednak proto, že si mezi nimi lidé nedokáží jednoduše vybrat, jednak i kvůli tomu, že si je pletou s neodbytnými "pojišťováky". Chtěli jsme ukázat, že poradci se svým klientům opravdu věnují, chtějí jim pomoci. Krotitelé dluhů jsou ovšem z tohoto hlediska pouze jednou částí naší celkové strategie. Podobný cíl mají i další kroky, jako jsou například nová klientská centra nebo to, že dbáme na určitý standard poboček Partners. Cílem je obecně zvyšování důvěryhodnosti Partners a náš dlouhodobý úspěch.


Chystá se nějaký speciální závěrečný díl na konci celé série Krotitelů dluhů?
Ano, zrekapitulují se v něm jednotlivé příběhy a řekne se, co všechno se podařilo dotáhnout do konce, a co ne. Řadu věcí totiž vyřizujeme několik měsíců, instituce si berou často několik týdnů na rozmyšlenou. Zvažují, jak se zachovat, zda udělají výjimku. Mnoho epizod tak v momentě vysílání nemá definitivní řešení. Kromě rekapitulace bude poslední díl seriálu i výborný nástroj k opětovnému připomenutí jednotlivých problémů a doporučených řešení.


Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Celý text...