Energetická unie: vedle jádra má ČR řadu domácích úkolů

Energetika je jedním ze základních pilířů evropské integrace. Již několik dekád se snažíme najít odpověď na otázku, jak zabezpečit takové dodávky energie, které budou jak bezpečné, tak cenově dostupné a udržitelné. Po celou dobu se ale ukazuje, že není na místě tyto výzvy řešit odděleně. Platí to zvlášť v poslední dekádě, kdy se odvětví energetiky tak dynamicky vyvíjí.

V prvním desetiletí 21. století čelila energetická politika EU řadě kritických událostí. Plynové krize v letech 2006 a 2009 ukázaly, že EU musí usilovat o posílení své energetické bezpečnosti. Tento fakt jen potvrdila regionální nestabilita po arabském jaru a současný rusko-ukrajinský konflikt je samostatnou kapitolou. V roce 2008 vypukla ekonomická krize, která zvýšila tlak na ceny energií. Rok 2011 byl pak pro celosvětovou energetiku přelomový kvůli havárii ve Fukušimě, která měla za následek (někdy emoční) rozhodnutí řady států dále již jádro nevyužívat. Zkrátka a dobře, energetika je turbulentní součástí našich životů.

Reakcí na tyto výzvy je projekt Energetické unie. Ten můžeme považovat za jeden z milníků na cestě ke konkurenceschopné, nízkouhlíkové a bezpečné EU. Nejedná se ale o revoluci a prudký obrat v energetické politice – Energetická unie jednoduše vnímá energetiku jako komplexní celek začínající strategií a geopolitikou, přes nastavení trhu a klimatické výzvy, až po roli spotřebitele a snižování jeho energetické spotřeby.

Co na to Česká republika? I zde platí, že chceme být na evropské scéně aktivní a srozumitelní. Plně podporujeme komisaře Maroše Šefčoviče ve snaze vytvořit Energetickou unii, chceme být přerodu konceptu ve skutečnost a chceme zapojit všechny zainteresované subjekty. Energetika se proto stala předmětem již tří kulatých stolů Národního konventu, ze kterých vzešla řada doporučení, jež zohledňujeme během tvorby energetické politiky. Tohoto dialogu si vážíme a chceme v něm nejen pokračovat, ale také ho dále prohlubovat. Uvědomujeme si ale, že jen diskuse nestačí. Přinesla naše práce své ovoce? Odpověď zní ano.

V roce 2015 jsme přijali novou Státní energetickou koncepci, a poskytli jsme tak investorům i spotřebitelům stabilitu na 35 let dopředu. I nadále platí, že se energetická politika točí kolem tří cílů – zajistit českým spotřebitelům energii, která bude cenově dostupná, bezpečná a udržitelná. Zároveň si ale uvědomujeme, že právě apel na udržitelnost energetiky hraje čím dál důležitější úlohu. Ukazuje se, že zřízení výboru pro udržitelnou energetiku v rámci Rady vlády pro udržitelný rozvoj bylo správným krokem. Činnost Výboru inspiruje vládu k přechodu na čistou a udržitelnou energetiku budoucnosti. To je zcela zásadní v okamžiku, kdy tu máme jasnou a nezpochybnitelnou výzvu snižovat emise skleníkových plynů. Ta byla přijata na konferenci COP21 a Česká republika je připravena přispět ke splnění tohoto globálního závazku.

Při přechodu na nízkouhlíkovou energetiku chceme dále spoléhat na využití jádra, které poskytuje stabilní a čistou energii a Česká republika zde má významné know-how. Zároveň si ale uvědomujeme, že máme na stole několik domácích úkolů.  Je potřeba výrazně zapracovat na dosahování energetických úspor. Česká republika by také měla využít potenciál elektromobility a alternativních paliv. Nesmíme se proto bát dívat dopředu a nezapomínat na důležitou roli výzkumu, vývoje a inovací pro naši konkurenceschopnost.  Národní akční plán pro chytré sítě, které jsou hudbou budoucnosti, je pouze prvním krokem v přechodu České republiky na energetiku, která bude nejen stabilní a cenově dostupná, ale také skutečně udržitelná. Česká republika není jedinou zemí, která má před sebou řadu úkolů – naopak každý stát má nějakého kostlivce ve skříni. Věřím ale, že pokud si všichni své cíle splníme, stane se vize Energetické unie skutečností.

Share