Poslední týdny ukazují, že nervozita koalice velmi rychle stoupá. Jenže voliči už zdaleka nejsou tak naivní a pochybuji, že na okoukané triky skočí. Vezměme si tři případy.
Tím prvním je kouřová clona ministra Drábka a jeho ministerstva práce a sociálních věcí, dávno překřtěného na ministerstvo péče o dobré kamarády díky kauzám jakými byly nový software pro úřady práce (podobně průšvihový jako registr vozidel, jen se dotýkající méně lidí) nebo podivný kontrakt na kartu pro vyplácení sociálních dávek. V době ekonomické nejistoty, kdy kvůli nevhodné ekonomické politice vlády lidem klesají příjmy a ekonomika se zcela zbytečně vrací do útlumu, se Drábkovi lidé rozhodli, že pořádek musí být. A jak jinak to lépe demonstrovat než tím, že si vyšlápnou na cizince, které řada Čechů příliš nemiluje?
Berou vám práci!
Výsledkem nové ministerské politiky je tak rozhodnutí, za které by se nemuseli stydět ani velmi autoritativní režimy: jednorázová pomoc majiteli restaurace s úklidem za jídlo a pivo ze strany lidí s platným povolením k pobytu i práci je nelegálním zaměstnáním a musí tak být přísně potrestáno. Vysokou pokutou majiteli restaurace a zrušením pracovního povolení cizincům, kteří prostě chtěli být užiteční. Tuto politiku pevné ruky ocení především pravicoví extremisté. Ale ti nejsou voliči dnešní vládní koalice. Tedy aspoň doufejme.
Vyšší daně, nižší výběr
Druhým a obecnějším příkladem je ukázka nesmyslného zvyšování daní a neschopnost pochopit své chyby. Skutečnost, že zvyšování daní nad určitou hranici způsobuje pokles celkového výběru, je obsahem každé základní učebnice ekonomie – a každému je jasné, že české daně jsou vysoké už dost. Mimochodem proto přeci měly vládní strany ve volebních programech velmi jasné závazky daně nezvyšovat, naopak pokud možno usilovat o snížení daňové zátěže – a rozpočtově odpovědně škrtat zbytečné výdaje a tlačit na větší efektivnost státní správy.
Jenže škrtat výdaje, ze kterých mohou mít politici a jejich přátelé prospěch, je přeci chyba, že? Takže jsme zpět u zvyšování daní – a hlavně u neschopnosti opustit myšlenku, která se ukazuje jako nesprávná. Jak jinak pochopit rozhodnutí, že se sazby DPH v roce 2013 opět zvýší, když letošní zvýšení žádné dodatečné příjmy nepřineslo? Možná to má být ukázka rozpočtové odpovědnosti vlády – ale pochybuji, že voliči znovu skočí na trik s pohádkami o tom, že nechceme být další Řecko.
Děláme to špatně? No a co, ostatní byli ještě horší…
Třetí příklad je osobní – a je jím reakce vysokého představitele premiérova kabinetu na můj předchozí komentář o nevhodné hospodářské politice Nečasovy vlády. Čekal jsem věcné argumenty o tom, jak naopak současná vláda české ekonomice prospívá, jak její kroky zvyšují naši konkurenceschopnost či podporují růst reálných mezd (které mimochodem kvůli vyšší inflaci klesají). Místo toho, aby byl podstatou reakce věcný argument, přichází v souladu se Schopenhauerovou Eristickou dialektikou argument osobní: my možná děláme špatnou ekonomickou politiku, ale podívejte se na ty zlé předchozí vlády, které to dělaly ještě hůř.
Nevstoupíš dvakrát do stejného Řecka…
Ať už si o tom myslíme cokoliv, doba, kdy se voliči rozhodovali ve značné míře na základě ideálů, už je nenávratně pryč. Čím dál silněji se budou rozhodovat podle vlastní peněženky – a vládě se daří v čím dál více lidech budit pocit, že jejich peněženkám vládní kroky výrazně škodí. A podruhé se opít argumenty o Řecku už nedají.
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
