Tvrdohlavé trvání na principech za každou cenu už stálo Evropskou unii příliš mnoho. Nastal čas na pragmatické řešení – anebo na rozpad.
Principy jsou bezpochyby krásná věc, zejména když cenu za jejich prosazování zaplatí někdo jiný než ten, kdo se jimi ohání. Zhruba takto by šlo popsat roli Angely Merkelové během evropské krize. Ano, správně, evropské krize a nikoliv krize eurozóny, jak by někteří rádi předstírali. I když je na první pohled problémem posledních měsíců ekonomická situace v některých zemích eurozóny a ekonomická nevyváženost zemí platících eurem, skutečným problémem je osud Evropské unie jako celku.
Konec eurozóny = konec důvěry = konec Unie
Jedním z výsledků „kauzy euro“ totiž může být užší integrace zemí eurozóny (a přitom není podstatné, jestli včetně Řecka nebo bez něj) a vytlačování nečlenských zemí z důležitých rozhodnutí a reforem. To může být přijatelným výsledkem pro Velkou Británii, kde se vládnoucí konzervativci dostávají pod stále větší tlak části svých poslanců, toužících po návratu ke splendid isolation, ale nikoliv pro země, jako je Česká republika nebo Polsko, ekonomicky zcela závislé na zemích platících eurem.
Někteří čeští pragmatici tvrdí, že i když se eurozóna rozpadne, Evropská unie zůstane zónou volného obchodu a volný trh jako hlavní benefit, který jsme členstvím v Evropské unii získali, by nám zůstal zachován. Bohužel ale není naivnější představy: celý evropský projekt je založen na vzájemné důvěře a ochotě spolupracovat. A jak by si mohly evropské státy věřit v jedné věci, když se zklamaly v druhé? Před pár měsíci jsme viděli snahy o omezování volného pohybu v schengenském prostoru. Jak si můžeme být jisti, že by se radikalizace politické scény, ke které by po rozpadu eurozóny ve většině zemí bezpochyby došlo, neprojevila budováním nových bariér volnému obchodu a tlakem na obhajobu „národních zájmů“?
Ani Němci nejsou zodpovědní
Základním problémem evropské krize je krize zodpovědnosti a krize solidarity. Krizi zodpovědnosti vidíme všude, kam se podíváme. Nejde jen o krizi řecké zodpovědnosti za účinný výběr daní a poctivou statistiku, krizi španělské zodpovědnosti za reformy trhu práce tak, aby si většina mladých lidí mohla najít zaměstnání, nebo krizi italské zodpovědnosti za to, že za slovy musí následovat činy.
Jde také o krizi německé zodpovědnosti za férovou hru. Německý tlak na větší fiskální odpovědnost eurozóny vypadá jako velmi rozumná věc a dlouhodobě je to samozřejmě jediné vhodné řešení. Jen je třeba připomenout, že ekonomická pravidla Paktu stability a růstu eurozóny byla v roce 2005 rozvolněna právě na základě tlaku Německa a Francie, nemluvě o tom, že Německo má vládní dluh nad hranicí 60 procent HDP už od roku 2003.
Zodpovědnost bohužel vždycky něco stojí a je lidskou přirozeností snažit se této platbě vyhnout, případně za ni nenést důsledky v nejbližších volbách. Jenže celý evropský projekt byl vedle zodpovědnosti za osud Evropy postaven právě na principu solidarity. Na jednu stranu je potřeba přiznat, že o solidaritě se mluví lépe z Athén, Madridu nebo Prahy než z Berlína, jenže taková je bohužel realita. Bez solidarity ze strany nejsilnějšího, bez ochoty pomoci těm méně šťastným a schopnosti dobrovolně na sebe vzít větší břemeno, než „je fér“ nemá Evropská unie budoucnost.
Učit se skromnosti bolí
Budoucnosti Evropské unie nepomohou ani radikální návrhy na nová přísná pravidla zemí eurozóny, pokud se Evropa nejprve nezaměří na posílení důvěry. Dokument, který v úterý unikl (nebo možná lépe řečeno „byl uniknut“) z dílny prezidenta Evropské rady Hermana van Rompuye, navrhuje, aby Evropská komise získala pravomoci přímo prosazovat úsporná opatření v zemích eurozóny, které porušují rozpočtovou disciplínu. Spolu s návrhem na právo schvalovat ekonomické reformní plány (a uplatňovat sankce, pokud si členské státy vyberou jinou reformní cestu než tu, kterou jim doporučí Evropská komise) jde o brutální zásah do národní suverenity, který vyvolá silný odpor. Návrhy na harmonizaci penzijních reforem, systému sociálních dávek a politiky trhu práce už jsou jen detailem navíc.
To samozřejmě neznamená, že by se pravidla neměla prosazovat s větší přísností, právě naopak. Jen pro zajímavost – pravidla Paktu stability a růstu o maximální velikosti deficitu a dluhu nikdy neporušilo pouhých pět zemí z evropské sedmadvacítky: vedle členů eurozóny Estonska, Finska a Lucemburska disciplínu dodržují už jen Dánsko a Švédsko. Jenže měnit chování zemí, které si zvykly žít na dluh a jejichž občané vnímají život nad poměry jako normu, a ne jako výjimku, bude trvat velmi dlouho. Ne každý se totiž poučí tak rychle jako Irové, kteří pro záchranu své ekonomiky dělají vše, co je v jejich silách (a zdá se, že budou za svou ochotu k dobrovolným obětem odměněni).
Rozpad Evropy: konec klidu na kontinentu
Ostatní státy se musely poučit pod tlakem zvenčí – a je jen dobře, že trhy dotlačily nezodpovědné politiky k rezignaci. Nové vlády ve Španělsku, Itálii i Řecku po irském vzoru pochopily, že změny nemohou být pouze povrchní, a snaží se prosazovat reformy, které skutečně řeší dlouho zanedbávané problémy. Pro jejich úspěšnou implementaci by ale nyní tyto země potřebovaly spíše silnou podporu než neustále stupňovaný tlak a vyhrožování ztrátou suverenity. Většina voličů v problémových zemích totiž chápe, že změny jsou potřeba, a když dojde na lámání chleba, bude ochotna je podpořit (možná s výjimkou Řecka, které je ale systémově nevýznamné a na další osud eurozóny nemá v podstatě žádný vliv).
Jen menšina voličů ale bude chápat, proč mají být neustále trestáni za hříchy minulosti, a stejně negativní reakci je možno očekávat i v zemích, které se chovaly rozumněji, ale které musí především kvůli německé neochotě důrazně a včas zasáhnout platit výrazně vyšší úroky a nechat si vyhrožovat snížením ratingu – jen proto, že jsou členy eurozóny, a nikoliv proto, že se zhoršila jejich makroekonomická situace.
Do Evropy se totiž – i když jen pod masivním tlakem a nerada – vrací schopnost chovat se zodpovědně. Pokud se ale rychle nevrátí i ochota chovat se solidárně, bude to mít velmi negativní důsledky. Nepůjde přitom „pouze“ o negativní ekonomické důsledky s ohledem na rostoucí náklady na státní dluh, zpomalení evropských ekonomik (včetně zemí mimo eurozónu) či přibrzdění rozvoje jednotného evropského trhu. Půjde také – a možná především – o negativní politické důsledky. V řadě evropských zemí se v posledních letech dostávají ke slovu čím dál hlasitěji různé extremistické politické strany. A právě rozpad evropské politické kultury a klidného soužití může stát na konci procesu, který nastartuje neochota zachránit eurozónu dostatečně rychle a jednoznačně.
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
