Česká republika zažívá věc, na kterou není zvyklá – dlouhodobé rasové a sociální nepokoje. A až zoufale si s tím neví rady.
Navíc se problém, který má především rovinu bezpečnostní a rovinu definování nové podoby české společnosti, změnil v politickou hru. Řadě voličů bezpochyby dobře zní hesla o příliš štědrém sociálním systému, zejména pokud se v další politikově větě objeví slova jako „Rom“ nebo „nepřizpůsobiví“. Jenže všechny země, které zažily politiky stavějící svůj úspěch na podobných heslech, čekaly velké problémy.
Skutečné řešení je bohužel složitější a vyžaduje to, čeho se státu obvykle nedostává – kreativitu a odlišný přístup k původcům problémů a jejich obětem. A vyžaduje i peníze, v dnešní době další nedostatkovou komoditu.
Pořádek
První krok by měl být jasný – obnovení pořádku. Jenže to bohužel neznamená mediálně líbivé nasazení pár těžkooděnců, ale dlouhodobou a účinnou přítomnost policistů v ulicích a jejich schopnost zasahovat při každé události sebeméně narušující veřejný pořádek. Všichni, kdo zažili New York před starostou Rudym Giulianim a jeho „nulovou tolerancí“ a po něm, vědí, o čem je řeč a co správně řízená policie (což mimochodem neznamená nutně vysoký policejní rozpočet) dokáže.
Právo
I když – bez rychlých a kreativně fungujících soudů může pochůzkář dělat cokoliv a nic se nezmění. Soudy by měly mnohem lépe rozlišovat, kdo má šanci se napravit a kdo ne. Přidržme se ještě na okamžik amerických příkladů (jakkoliv vím, že do české právní kultury se přenášejí jen velmi těžce). Pokud v USA někdo překročí rychlost, může jako první trest donést soudu třeba dvacet článků z novin o nehodách způsobených vysokou rychlostí a fotky dvaceti pomníčků od cest. Pokud pochopí, soud dosáhl svého rychle a elegantně. A pokud nepochopí, soud by měl při dalším přestupku zasáhnout rychle a tvrdě.
A decentralizace
Mnohem složitější je nově nastavit systém sociálních dávek. Plošné škrty jsou líbivé, ale problém nevyřeší, stejně jako ho nevyřeší nucené práce ordinované všem bez rozdílu. A nejde o to, že česká ústava všem garantuje pomoc v materiální nouzi, jde o to, že administrativně pohodlná řešení nedělají rozdíly mezi těmi, kdo pomoc opravdu potřebují a těmi, kteří jen vědí, jak se uvnitř systému pohybovat.
Místo plošných škrtů bychom tak měli hledat systém, který bude umět posoudit „potřebnost“ a dá skutečnou pravomoc sociálním pracovníkům a starostům, aby určovali, kdo si pomoc zaslouží a kdo ne, případně co pro ni musí udělat. Podmíněná pomoc bude motivovat ty, kteří chtějí svůj život změnit, a stát nebude plýtvat penězi tam, kde to nemá cenu.
Jenže taková změna bude hodně náročná a přinese mnohem méně politických bodů než populistická hesla…
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
