Jak se Jean-Claude Juncker stal otloukánkem i obráncem Evropy.
Kritici Jeana-Clauda Junckera budou mít ve středu šťastný den. Předseda Evropské komise pronese výroční projev o stavu Unie a podle toho, co před uplynulým víkendem svěřil evropskému serveru Politico.eu, hodlá osmdesátiminutovou řeč tentokrát pojmout jako „osobní manifest“. A ten slibuje víc příležitostí k útokům a rozhořčení než věcný souhrn, jak na tom EU je.
Vlády jednotlivých členských zemí přesto Juncker v minulých týdnech vyzval, aby mu pro inspiraci poslaly, co by měl ve své řeči zmínit, a konkrétně ta česká by měla být potěšena. Výzvu k další integraci, v obraně, i zahlazování příkopů mezi západem a východem, což Češi uvedli, hodlá Juncker podle informací, které pronikly na veřejnost, zmínit.
Přesto lze právě z Česka čekat pískot, až Juncker ve středu dopoledne před poslanci ve Štrasburku domluví. V kritickém názoru na momentálního předsedu Evropské komise si většina zdejší politické scény notuje a shoduje se i s převažujícím – slyšitelným – veřejným míněním. Juncker je pro Čechy takový evropský Kalousek – může za všechno. Za brexit, za uprchlíky, za regulace, za nízkou oblibu Unie v Česku… „Je to prostě arogantní byrokrat, který nemá sebemenší vizi a sebereflexi,“ shrnul to čtenář Respektu v jedné z diskusí na Facebooku a získal za to zdaleka nejvíc palců vztyčených pochvalně vzhůru.
Važ si, hochu
Juncker je vášnivý čtenář. K rozladění svého týmu, který mu hlídá program, se dokáže na hodiny zavřít ve své kanceláři ve třináctém patře budovy Berlaymont v Bruselu a tam, zahalený do obláčků cigaretového dýmu, číst a číst a číst. Noviny, časopisy, tisky toho nejzajímavějšího ze serverů, knihy.
Jednou z jeho momentálně nejoblíbenějších – četl ji už dvakrát a pořád se k ní vrací – je dílo německého novináře a spisovatele Floriana Illiese 1913: The Year Before the Storm (česky vyšla před třemi lety pod názvem 1913. Léto jednoho století, tento časopis o ní také refereroval). Kniha popisuje bezstarostnost na kontinentě těsně před vypuknutím do té doby nejkrvavější války dějin a Juncker ji prý doporučuje mladým úředníkům v komisi, když je potká na chodbě. „Nemůžu se zbavit dojmu, že se to může znovu zopakovat,“ svěřil se před několika týdny reportérovi listu Financial Times. „Ale protože je tady Evropská unie, není to nevyhnutelné.“
Pro řadu lidí je tohle jedna z nejotřepanějších frází současnosti, ale pro Junckera životní zkušenost. Jeho rodné Lucembursko vtisknuté mezi Německem a Francií zná dobře úskalí existence vedle nesrovnatelně větších sousedů. Malá země přicházela o samostatnost pokaždé, když se za jejími hranicemi semlelo něco neblahého: za první světové války ji obsadilo císařské Německo a v květnu 1940 ji zase během jediného dne ovládli nacisté. Junckerův otec byl spolu se svými třemi bratry donucen narukovat do wehrmachtu a stejně jako tisíce dalších lucemburských mužů musel odjet na Ukrajinu k Oděse bojovat proti Rusům. Druhou možností bylo odmítnout rozkaz a dostat kulku.
Přes lucemburské území mezitím dvakrát přešla fronta a výsledkem byly jedny z nejvyšších ztrát na lidských životech vzhledem k celkové populaci. Malé Lucembursko je poseto významnými pohřebišti druhé světové války – leží tu i slavný americký generál George Patton, který osvobodil Plzeň.
Jean-Claude Juncker se narodil až po válce, v roce 1954, právě když se Evropa začala pomalu integrovat. Šest západoevropských států – Belgie, Francie, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie a Německo – spolu začalo obchodovat a postupně mezi sebou bourat nejrůznější hranice. Sám Juncker vystudoval práva ve Štrasburku, městě na Rýnu, o které se Francouzi s Němci častokrát servali a jehož obyvatelé procházeli opakovaně nucenou změnou občanství. „Můj otec mi o počátcích nové Evropy často vyprávěl a vždycky říkal – važ si, hochu, doby, ve které žiješ,“ vzpomínal Juncker, který se na svého otce často odkazuje, v několika rozhovorech. „A važ si toho, že je práce.“
To druhé mělo v Junckerově životě paradoxní pointu. Juncker starší pracoval celý život jako slévač v ocelárně a jedna z prvních věcí, již musel jeho syn po svém vstupu do politiky udělat, bylo zařídit svému otci vyhazov ze zaměstnání. Ve svých osmadvaceti letech, coby státní tajemník pro práci a sociální zabezpečení, dostal totiž Juncker za úkol provést „restrukturalizaci“ lucemburského hutního průmyslu. Musí propustit tisíce živitelů rodin, vlastního otce nevyjímaje. To – jakkoli se to děje se sociální podporou státu – není lehký úkol.
Junckerovi tahle zkušenost a vyrůstání v dělnické kolonii s pohledem na vysoké pece továren dodaly nadhled a sociální „srdce“. Projevilo se to mimo jiné o mnoho let později při vyjednávání o záchraně krachujícího Řecka v roce 2011 a pak znovu v roce 2015. Juncker odmítá zemi poslat do bankrotu a vyhodit ji z eurozóny. „Musel jsem být na straně Řecka, protože nikdo jiný nebyl,“ vzpomíná na mimořádně těžká vyjednávání Juncker. „Řekové si nezasloužili naše pohrdání.“
Nikoho neohrožujeme
Letos třiašedesátiletý Juncker vstoupil do lucemburské vládní politiky v roce 1982 a až do své rezignace na post premiéra před čtyřmi lety – kvůli skandálu lucemburských zpravodajských služeb, jež měl ve své kompetenci – z ní nevystoupil. Souběžně zastával několik funkcí, což je ve čtyřsettisícovém Lucembursku běžné; nejdéle vykonával post ministra financí a předsedy vlády, jímž byl téměř devatenáct let. Poválečné lucemburské dějiny formovali v zásadě tři politici a Juncker je jedním z nich.
Kvůli souběhu funkcí začal Juncker záhy jezdit na schůzky, při kterých se stavěla Evropa. Dva roky po vstupu do vlády, ve svých sotva třiceti letech, Juncker zblízka sleduje krizi otřásající Evropským společenstvím, když premiérka Margaret Thatcher žádá pro Británii slevu z odvodů do Unie, praští kabelkou o stůl a pronese svoji slavnou větu: „Chci zpět své peníze!“ O rok později už Juncker předsedá vyjednávání tehdejších deseti států Unie o navýšení rozpočtu, aby mohly být do spolku přijaty chudší zemědělské státy Španělsko a Portugalsko. A přicházejí další zlomové momenty, tentokrát připisované přímo Junckerovi.
Lucemburský politik navrhuje v roce 1991 udělit Británii „trvalou výjimku“ z povinnosti přijmout jako člen EU euro, což odvrací hrozící britské veto Maastrichtské smlouvě.
O pět let později Juncker dohaduje kompromis mezi Jacquesem Chirakem a Helmutem Kohlem o fiskálních pravidlech v budoucí eurozóně známých jako Pakt stability, čímž otevírá cestu k zavedení společné měny do praxe. Summit přitom nezačíná vůbec hezky. Chirac prohlašuje, že „návrhem německého byrokrata“ na sankce za překročení rozpočtového schodku se vůbec nebude zabývat. Kohlův ministr financí se uráží a odmítá s Francouzi jednat. K věcnosti všechny vrací až Juncker.
Proč právě on? „Protože je Lucemburčan. My nikoho neohrožujeme a nemáme sílu nikomu nic diktovat, takže pro ostatní není problém nás vyslechnout a přemýšlet o tom bez předsudků,“ říká Respektu Robert Goebbels, sám bývalý lucemburský politik a hlavní inspirátor schengenské dohody o volném pohybu lidí uvnitř Unie. „Náš národní zájem je evropský,“ zdůvodňuje Goebbels zdroj důvěry, již velcí hráči cítí k představitelům jeho země zvyklé z pudu sebezáchovy co nejvíc kooperovat se sousedy.
Stejně jako mnozí Lucemburčané i Juncker sní o federální unii. S integrujícím se kontinentem v zádech vyrůstal a považuje ho za nejlepší odpověď na démony Evropy. „Spojenou a jednotnou Evropu budu vždycky bránit a nic mě nezastaví,“ říká.
V posledních letech však tohle jeho motto získalo sporný nádech. Přibylo těch, kdo mu připisují, že svým jednáním naopak Evropu rozděluje. Ke kritikům přitom nepatří jen zástupce české euroskepse Jan Zahradil (ODS), který v Junckerovi vidí „eurofederalistu staré školy“, jehož sny o „evropském superstátu už nemají opodstatnění“. Junckera kritizují i jeho ideoví stoupenci, zastánci integrace.
Může za to autoritativní styl, který v roce 2014 nastolil v komisi. Juncker byl zvolen do čela instituce, od jejíhož šéfa se očekává, že se bude chovat neutrálně. On ke svému angažmá ale přistoupil jako ke své osobní a poslední politické misi – po roce 2019 už Juncker nechce nikam kandidovat.
Projevilo se to zejména v migrační krizi, která donedávna otřásala Evropou. Jeho tým přichází s ideou na kvótové rozmisťování uprchlíků ve státech EU, a přestože ministři vnitra EU v jedné chvíli Junckera vyzývají, ať kvóty komise ještě nepředkládá ke schválení, protože státy rozdělují, Jean-Claude Juncker to udělá. Je bytostně přesvědčený o své misi pomoci Řecku a Itálii právě takhle a odmítá ustoupit. Následně Juncker rozladil zejména menší členské země, když dvakrát svévolně zasáhl do procedur komise, aby vyhověl Francii. V jednom případě Juncker na rovinu a veřejně přiznal, že důvodem jeho intervence, jíž komise opět prodloužila čas Francii na snížení jejího deficitu, bylo právě to, že „šlo o Francii“ – velký důležitý stát, který má nárok na vrtochy a zvláštní zacházení. Bruselští diplomaté upozorňují, že tak to bylo vždycky, že na stěžejní země Unie se bral – v tichosti – větší ohled. Až Juncker z toho ale postupně udělal metodu a zpochybnil tak výlučnou roli komise coby strážkyně rovných pravidel v očích hlavně menších států.
Území, kde žijí lvi
Existuje jeden bod, jenž v Junckerově kalendáři coby předsedy komise vytrvale chybí: státy za bývalou železnou oponou. Juncker do zdejších krajů nejezdí. Zatímco od počátku svého mandátu v roce 2014 do podzimu 2016 podle Politico.eu celkem jednapadesátkrát navštívil státy zakládající šestky, z nových zemí vyjel jen do jediné: do Lotyšska, kvůli jeho nadcházejícímu předsednictví EU.
Proč to tak je, to sám Juncker nikdy nevysvětlil. Lidé z jeho blízkosti to bruselským novinářům interpretovali tak, že se rád pohybuje ve své „komfortní zóně“ starých členských států, které důvěrně zná, pohybuje se v tamní vrcholné politice 35 let a jejichž jazyky plynně ovládá.Lze tak tušit, že nálepka „arogantní“, již Junckerovi dávají Východoevropané, souvisí mimo jiné s tím, že zdejší region a jeho obyvatele přehlíží.
Je to však obousměrný proces. Česká veřejnost podle průzkumů nálad vůči evropským lídrům nejeví o Junckera zájem a ten nám slovy bývalého státního tajemníka pro EU Tomáše Prouzy „nerozumí“, ani když se snaží.
„Téměř každá naše debata končila tím, že se Jean-Claude zeptal, proč nehrajeme v Unii aktivnější roli, když pro to máme všechny předpoklady, proč je to tady tak jiné než ve srovnatelných okolních státech a že je pro něj náš odmítavý vztah k EU nepochopitelný,“ zmiňuje Tomáš Prouza, který uplynulé tři roky z pozice své vládní funkce s Junckerovým týmem komunikoval a je jedním z mála českých představitelů, který má Junckera rád, „pro jeho lidskost a smysl pro humor“.
Začíná se ale blýskat na lepší časy. Na stránkách deníku Le Monde Juncker letos na jaře „uznal“, že přehlížení východní Evropy byla chyba, a svoje cesty do regionu zintenzivnil. Stihl za letošek Rumunsko, Slovinsko, Estonsko a na jeden den i Česko. V následujícím období se chce, jak řekl, zaměřit právě na východoevropské státy. Ví, že mnohé z nich nesdílejí jeho integrační apetit, ale nehodlá ztratit ty, které se časem přidají. Lucemburčan odchází „bránit spojenou Evropu“, tak jak byl zvyklý celý život.
