Žijeme na dluh příštích generací? Ano, ale jinak, než si myslíme…

Varovné předpovědi, že nás čeká řecká apokalypsa, nevyšly. Tak prý žijeme na dluh příštích generací. To je sice pravda – ale jinak, než tvrdí naši vládní politici.


Přes všechna temná varování o blížící se apokalypse minimálně evropského světa se téměř nic nestalo (tedy z našeho pohledu, obyčejní Portugalci nebo Irové jsou na tom výrazně jinak). Je vidět, že svět ještě nemá na apokalypsu náladu – a tak se najednou vynořil nový argument. Se škrty musíme pokračovat, protože zadlužováním ničíme nadcházející generace.

Takový argument přece nejde vyvrátit, že ne? Navíc v nás vzbuzuje pocit viny a nutí nás přijmout další škodlivé škrty bez ohledu na to, jak citelně jsme již pocítili negativní dopady nepromyšlených škrtů předchozích. Psychologie tedy funguje – ale funguje jen proto, že naprostá většina těch, kteří reagují na řeči o poškozování příštích generací moudrým pokyvováním hlavy, vůbec netuší, jak funguje reálná ekonomika.

Co přinesly příštím generacím škrty?

Vládní dluhy by byly nebezpečné, pokud by vytěsňovaly soukromé investice – ale v Česku působící firmy neinvestují především proto, že vláda udusila veřejnou i soukromou poptávku a firmy ze zahraničí se k nám nijak nehrnou, protože všechny okolní země jim dokážou nabídnout lepší podmínky. Vládní dluhy by také byly nebezpečné, pokud by vedly k velkým obchodním deficitům – ale bilance našeho zahraničního obchodu je pohodlně v plusu. A mohla by být ještě víc v plusu, kdybychom uměli přitáhnout firmy produkující výrobky či služby s vysokou přidanou hodnotou.
Budoucnost našich dětí nepoškozuje náš státní dluh, ale něco úplně jiného – neschopnost vlády s dluhem moudře zacházet. Škrty v posledních letech rozhodně nezařídily růžovou budoucnost dalších generací, ale přesně naopak. Místo rozumných investic do funkčního vzdělávacího systému, který dokáže připravit lidi se šancí dobře se uchytit v rámci české ekonomiky i ve světě, pouze škrtáme a vyžíváme se v debatách o reformách bez reálného výsledku. Místo účinné pomoci lidem, kteří se dostali do složité sociální situace, produkujeme nové informační systémy a nesmyslné plastové karty a tlačíme stále víc lidí do šedé ekonomiky.

Řeči versus činy

Místo pomoci lidem, kteří chtějí pracovat, rezignujeme na aktivní politiku zaměstnanosti, a když už se k něčemu odhodláme, je to mnohem byrokratičtější, než co vymyslí naši němečtí sousedé, kterým jsme se vždy smáli. Místo investic do užitečné infrastruktury, která by podpořila rozvoj ekonomiky a snížila zátěž životního prostředí, předvádíme megashow okolo opravy dálnice D1 a myslíme si, že lidé zapomenou na zoufalý stav jiných silnic či neexistenci důležitých spojnic.
V tomto výčtu by šlo bohužel pokračovat ještě dlouho, ale závěr by byl pořád stejný. Budoucnost našich dětí nepoškodí to, jestli bude náš deficit dosahovat dvou nebo čtyř procent. Velmi vážně ji ale poškozuje to, že škrtáme veřejné výdaje a nejsme schopni připravit rozumnou investiční politiku, která nás posune kupředu. Už dnes naši sousedé rostou rychleji než my a přemýšlejí nad tím, jak svůj úspěch dlouhodobě zabezpečit. Mimo jiné na náš úkor, protože česká vláda o budoucnosti našich dětí sice ráda mluví – ale nedělá pro ni vůbec nic.

Rychlé komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz

Share